Názvy obou skupin filmů jsou známy z četných propozic soutěží. Kategorie mohou být různé, nejčastěji věkové. Nejvíce těch odstupňovaných jsou v soutěžích mladých autorů, na Mladé kameře Uničov nebo na Zlatých Sluncích. Mohou se ale týkat i míst, odkud autoři pocházejí, v minulosti například na Vysokovském kohoutu, kde soutěžili zvlášť autoři z měst a z vesnic, nebo se mohou týkat filmů z různých oblastí, například snímků o životním prostředí, jakým je současná soutěž TSTTT Uherské Hradiště. Existují i soutěže s filmy horolezeckými nebo potápěčskými, to vše se dá zahrnout pod kategorie. V jedné z posledních soutěží se objevila kategorie „Lidová umělecká tvořivost“. V ní byl zařazen film „Kosení“ autora Ing. Arnošta Lukeše. Jedná se ale o termín padesátých let a začátku let šedesátých. Takové filmy, právě tak jako snímky z lidových slavností, z poutí nebo masopustů, lidové architektury nebo ukázky krojů se dostávaly do kategorie filmů národopisných.

Po loňském vzpomínkovém ročníku se opět sešly soutěžní snímky ve slušnějším počtu. Nutno konstatovat, že v letošním případě, až na jeden dva snímky, se stala kamera i střih spíše jen popisným pomocníkem, než aby nám zprostředkovala emoce či umělecký zážitek. I tak však zaslouží modeláři – filmaři pochvalu za to, že se pokouší o filmovou tvorbu a zpestřují tak svou hmatatelnou sbírku i o audio vizuální vzpomínku.

Pořadatelství soutěží jako umění? Na první pohled se zdá, že jde o přehnanou záležitost. Dění v našem oboru ale svědčí o tom, že takové tvrzení má svoje racionální jádro. Není pořadatel jako pořadatel, a v konečném vyznění se stává, že popularita některých akcí je taková či onaká. Projevuje se nejen v tom, jak je soutěž obsazena autory, ale především kvalitou přihlášených snímků. A ta někdy povážlivě kolísá. Jsou soutěže, které vznikají na základě pořadatelského nadšení, jiné poměrně v krátké době zanikají. A není to vždycky otázka peněz, jak se někdy soudí. Když se něco podobného stane v případě, že akce trvala krátkou dobu, budiž, může se stát, že pořadatelé s malými zkušenostmi zjistili, že u toho nevydrží.

Do celosvětové soutěže UNICA v Blansku už scházejí jen měsíce. Koná se v roce 2018, tedy sto let od založení naší republiky. Je jistě zajímavé, jak právě ta osmička na konci sehrávala roli u převratných událostí. Rok 1938, 1948, 1968. Co se v těch letech dělo, bylo už mnohokrát připomínáno, a pamětníků kvapem ubývá. Snad právě rok 1968 mohl ještě být rokem, který si zachoval svědectví některých z nás.

Skončilo hlavní soutěžní období a autoři se vrhají vstříc slunečnému počasí k natáčení nových filmů. Těšme se na podzimní období, bohaté na další soutěže. Svou úvahu začínám slovy doc. Jana Kučery: „Amatérský film není horší než profesionální, je jen jiný“ Co tím pedagog FAMU myslel, je zcela evidentní. Patřil k těm dalším, kteří varovali před nějakým napodobováním tehdejší televizní publicistiky, která musela být poplatná totalitnímu režimu. Kromě Kučery to byli další, kteří před zjevnou paralelou mezi povinnými dokumenty té doby a tvorbou amatérů svou jistou analogii projevovaly.

Závěr Videosalonu v Ústí nad Orlicí vyústil v problému, zvaném hlasovat veřejně nebo uzavřít soutěž tradičním, kabinetním způsobem rozhodování poroty o konečných výsledcích. Podle pořadatelů má dojít k návratu dosavadního systému, který obvykle na jiných soutěžích předchází vyhlašování výsledků akce. Ozvala se reakce, přinášející možnost hlasovat o tom, jak to má být v budoucnu.

Vážení přátelé, informace, která zazněla při slavnostním zakončení letošního ročníku Celostátní soutěže Český Videosalon, o návratu k původnímu systému hodnocení filmů, mě přiměla k napsání tohoto otevřeného dopisu. Neznepokojila mě ta vlastní informace, že končí systém veřejného hlasování porotců, ale způsob, který k tomuto rozhodnutí vedl. To, že by měl tento systém skončit, zaznělo z úst několika porotců celostátní soutěže a očekával jsem, že to bude téma, které se bude řešit na odborné radě, a kterému bude předcházet nějaký průzkum mezi autory, kteří jsou se svými filmy hlavními aktéry této akce. Nic z toho jsem nezaznamenal. Místo toho nám bylo stroze oznámeno, že je rozhodnuto. Tento postup se mi nezamlouvá a má účast v odborné radě se mi tak jeví naprosto zbytečná. Má několika měsíční práce na vypracování neprůstřelných propozic pro příští rok tak naprosto ztrácí smysl a další spolupráce FILMDATu na realizaci dalšího ročníku této celostátní akce také. Je mi velmi líto, že FILMDAT již nebude tak detailně na akci spolupracovat, ale za těchto okolností by nás ta práce netěšila. Doufám, že návrat ke starému systému se pořadateli osvědčí a budou spokojeni jak oni, tak autoři.

Tento týden jsme se naposledy rozloučili s PhDr. Šárkou Tryhukovou, známou ve filmařských kruzích jako organizátorkou Brněnské šestnáctky. Nekrology se stávají součástí Filmdatu, mrzí mě, že přidávám další. Před léty mě překvapil ředitel filmové školy z Budapešti tím, že chtěl odjet už před slavnostním vyhlášením cen Brněnské šestnáctky. Když jsem se ho zeptal proč, řekl mi, že nemá rád ty hollywoodsky se tvářící večery a že mnohem lepší bylo, když v Křišťálovém sále Staré radnice předávala ceny filmového festivalu osobně Šárka Tryhuková, že to bylo od srdce k srdci. Myslím, že tak Šárčin životní postoj vystihl.

Je zajímavé, jak se vše i v našem oboru opakuje. Podivení nad tím, proč ti starší autoři točí dokumenty a reportáže a mladší hrané filmy a experimenty, se dělo už před mnoha lety. Dnes bychom mohli ještě připsat to, že ti mladší také točí klipy. Těm se dříve říkalo filmové písničky. Ale zkušenosti ukazují na to, že důvody proč tomu je tak, jak je uvedeno v titulku, jsou stále stejné.

Zpráva o úmrtí mě nemile zasáhla, vyvolala řadu vzpomínek, ale i potřebu nepřejít tuto smutnou událost bez odezvy. Důvěrné oslovení „Pepa“ si dovoluji, protože jsem s rodinou v 70. letech několik let žila nedaleko Pěčína a přišla tak do blízkého styku s ním a jeho přítelem Frantou Žatečkou, který v místní škole řediteloval. Měla jsem tak možnost sledovat, jak pozitivně tito kantoři dlouhodobě ovlivnili život a atmosféru svého bydliště – Pěčína

Tohle slovo zaznívá velice často. Máme nejen nezávislé autory, ale i nezávislý film. Můžeme si klást otázku, co se pod těmito termíny míní. Nezávislost jako určité zaměření se začalo objevovat po Sametové revoluci. Mělo to svoji logiku, po 41 letech totality se tak stalo v mnoha oborech a zasáhlo i amatérský film. V Přerově vznikl „Nezávislý svaz pro film a video“, který sjednotil mnoho členů filmových klubů do jednoho zastřešení. Jednota netrvala dlouho, došlo k pozdějšímu rozdrobení, a dalo hodně práce, než se znovu dostalo do vzájemné spolupráce několika občanských sdružení.

Vážený mladý pionýre pokroku! S nevšedním zájmem jsem si přečetl Váš článek o novém nezávislém filmu. I když ne vždy s Vámi souhlasím, musím přiznat, že stať o Vaší účasti na filmové soutěži HAF mě doslova šokovala. A je to tu zas, stále stejný problém. Podle Vás, někteří porotci, byť mají filmové vzdělání, nedají cenu i přes ubezpečení takového znalce jako je pan Lášek. Stále a stále ji dostávají jenom členové nějaké organizace, především ČKK.

Nejsem zvyklý se vyjadřovat k článkům na Filmdatu, protože podle mého soudu má každý právo psát o tom, co ho v našem hnutí zaujalo. Musím se přiznat, že mě neponechal v klidu článek, který napsal Ondřej Krejcar, který citoval příhodu pana Comy, který se stal z amatéra, pokud vím, profesionálem. Takových příhod by se našlo hodně, někdy naopak i s opačným výsledkem. Co mě ale přimělo k tomu, abych se k věci vyjádřil, bylo několik věcí.

Napřed mi ale dovolte lehký úkrok stranou. Jako vášnivý turista a chodec jsem jen jednou jedinkrát vzdal tůru asi v polovině trasy a vrátil se po snad dvanácti kilometrech zpět. Příčinou byla dva roky (!) stará mapa, která nabízela v e slovenských horách chatu s občerstvením, ale realitou byly porozházené kůly, nějaké harampádí a pozdější vysvětlení místních, že ta horská chata již neexistuje nejméně pět let! Jako vášnivý přítel filmu a jeho tvůrců – najmě těch amatérských – jsem jen jednou jedinkrát vzdal pobyt na festivalu a ani ne po půli odjel domů. Příčinou byla velmi prapodivná organizace a troufám si říci nedůstojně přehlíživý a až urážlivý přístup samotných organizátorů a jimi vybrané poroty k přítomným filmařům. A stalo se to minulou sobotu na přehlídce Beskydský ještěr 2016 ve Frýdku-Místku.

35.ročníkem tradiční a jediné moravskoslezské soutěže neprofesionálního filmu se Klub filmových amatérů ve Frýdku-Místku rozloučil s jejím pořadatelstvím. Byly to především generační důvody. Pořádání letošního ročníku v dobré víře předal kulturnímu zařízení Magistrátu města Frýdku-Místku Kultura FM a ukončil svou činnost. Nutno poznamenat, že město až do této doby vždy poskytlo organizátorům Beskydského Ještěra potřebné finanční krytí, aby po dva dny mohl být zaplacen pronájem kina Vlast, zajištěno ubytování autorů, kteří přijeli na soutěžní přehlídku z větší dálky a další režijní náklady. Věcné ceny poskytli sponzoři včetně Ceny města Frýdku-Místku, která byla až do minulého ročníku prestižním oceněním hned za udělením Ještěra. Bylo uděláno vše, aby se všichni přihlášení filmaři, po nutném kvalitativním předvýběru k vyloučení snímků, které neodpovídaly úrovni soutěže, mohli pochlubit svými filmy. Vzájemně si vyměnit názory na jejich provedení, nechat si porotou vysvětlit v čem chybovali a v čem byli dobří. V přátelském ovzduší strávit dva dny a v pohodě se vrátit domů.