Původní „Česká národní“, několikrát přejmenovaná, nyní v podobě Českých vizí, s další návazností na světovou přehlídku UNICA, je v jistém smyslu hlavní soutěží amatérských (nebo neprofesionálních?) filmů. Je tedy jakýmsi „mustrem“. Do svého poslání si vetknula i filmovou výchovu. Soutěží se v sedmi kategoriích, z nichž šest se kryje s filmovými žánry. Je jistě dobré, když víme, co která kategorie znamená a jaké filmy v ní mají soutěžit. Nemám rád, ba přímo nenávidím, slovo „slovíčkaření“. Jsem toho názoru, že slova mají svůj význam a správné pochopení nebo dokonce vymezení jejich významu je důležité pro komunikaci a pochopení mezi lidmi. Jak jsem zjistil jako porotce několika soutěží, v zařazování filmů do kategorií či žánrů nemají jasno ani autoři ani pořadatelé (či dramaturgové) soutěží. Výpis názvů kategorií zřejmě nestačí, protože patrně nejde o každému jasné termíny, jako je třeba „film zvukový“ a „film němý“, „černobílý“ a „barevný“.

Tak to máme za sebou. Mohli jsme si prohlédnout filmy z krajských soutěží a udělat si vlastní úsudek, jak to dopadlo. Jedno se ale potvrdilo, co už bylo známo z jiných soutěží, kupříkladu z Mladé kamery Uničov. Že tvorba těch mladších autorů je trochu jiná než těch dříve narozených, což je patrné zvláště po zařazení studentských filmů do vlastní žánrové podoby. Jestli se ti starší věnují krásám paláců a medailonkům o lidech, kteří si to zaslouží, ti mladí jdou jinou cestou. Kdepak paláce, objevování krás světa a portréty! Jejich vidění světa je zcela jiné. Zajímají je náměty takříkajíc globální, s mezinárodní platností. Věnují se mezilidským vztahům v hraných filmech, protože jejich cílem je dobrý úmysl, totiž změnit lidstvo k lepšímu. Tak tomu bylo i v minulosti. Proto se věnují převážně námětům o věčném boji mezi dobrem a zlem. Jejich filmy se tím pádem hemží tu zloději, tu vrahy, provází je násilí a brutalita, při dostatku fantazie i něco mezi nebem a zemí, čemu se ti starší spíše vyhýbají. Někdo moudrý pravil, že mladí tvůrci zacházejí lehce se smrtí, protože k ní mají daleko. Ti starší vědí, že už číhá někde za rohem. Námětová rozdílnost obou generací je dostává do pomyslného kontrastu. Někdy ve snaze „být jako profesionálové“ sklouzne do napodobování komerční tvorby. To ale není právě nejlepší nápad.

Tachovští filmoví amatéři patřili mezi nejúspěšnější v celé republice. Jejich filmy se promítaly i na zahraničních soutěžích, kde dokonce získávaly i významné ceny. Kolem roku 1981 při soutěži Rychnovská osmička se už velmi známí autoři Rudolf Tomšů a František Soukup z  Tachova setkali s Josefem Brožem z Prahy, vynikajícím filmovým amatérem a  zejména špičkovým technikem. Projekci filmů na této akci měl na starost právě Josef Brož.

Pandemie, která převzala nadvládu nad osudy lidí celého světa, stále pokračuje. Ovlivnila životy nás všech a citelně zasáhla i do našeho oboru amatérského filmu. Velká plátna s desítkami diváků se proměnila na sledování filmů jednotlivci v úzkém soukromí na obrazovkách monitorů. Pořadatelé mění termíny nebo ruší soutěže, jiní se nevzdávají a  prezentují filmy divákům v elektronické podobě. To, jak dopadla úroda natočených filmů v minulých měsících, se dozvíme už brzy, v krajských soutěžích. Přestávka má svoje důsledky i jinde. Tím, že se autoři a  zájemci o obor nesetkávají, přicházejí na pořad otázky, které by mohly být vyřízeny snadněji. Ne, nejde o denní jejich přírůstky v desítkách, ale jsou tu a je nutné na ně odpovídat.

O první republice se říká, že byla jedna z mála demokracií v Evropě. Jak by ne, kolem našeho státu se dostávaly v politice k moci jen diktátorské režimy. A to nebylo jen v hitlerovském Německu. Když se podíváme do našeho oboru - amatérského filmu, formování klubů patří až třicátým letům. Jen krůček za Francií, která byla jen o poznání rychlejší ve svém vývoji. Proč se amatéři vlastně sdružovali? Pokud jde o  sociální složení, členy klubů byli lidé od dělníků až po ředitele velkých firem. A pokud jde o jména, pak se první klub, který vznikl v  roce 1935 v Praze pod hlavičkou ČKK, nemusel za své členy vůbec stydět. Byli mezi nimi i dramatik dr. Vladislav Vančura nebo básník Jaroslav Seifert. Oni a řada dalších významných členů klubu vůbec nepovažovali za  nějaké sebeponížení jen proto, že se octli mezi filmovými amatéry. Dokonce byli na svoji příslušnost ke klubu hrdi.

Všichni víme, jak našimi životy a i naším, téměř již půlročním konáním zamávala chorobná pandemie a z ní vzešlé pomatené vládní kroky zákazů a překvapivých uvolnění a opět zpřísnění, ale ani to nám nemohlo vzít víru, že jisté děje, které nelze provádět veřejně, mají alternaci v komunikačních technologiích a v chytrosti lidí, jež s nimi umí narábat. A tak se stalo, že Malá šestnáctka Brno proběhla, měla naplněný naplánovaný program, včetně tradiční, vzdělávací části; a 31 krátkých hraných filmů zaslaných autory se poté utkalo v soutěži o ceny a čestná uznání. Teď už víme, jak filmy dopadly, ceny byly rozdány, pochvaly vysloveny a i na dobré rady se dostalo. A protože ne každý měl možnost dozvědět se názor odborné poroty o kvalitě svého soutěžícího filmu, jsem tady já a rád bych, jak je mým zvykem, a jak jsem rukoudáním slíbil, ku každému soutěžnímu filmu vyřkl pár slov, a protože mne velká většina filmů udělala radost, a navíc jsem dobrák od kosti, budou to slova veskrze potěšitelná. Jen mějte na paměti, že nemám patent na rozum a i já se mohu mýlit. Jisto je, že jsem se snažil být co nejobjektivnější, ale pořád jsou to jen mé osobní názory.

Letošní rok proběhl v oboru amatérského filmu jako něco naprosto atypického. Začal ještě tak, jako každoročně. S očekáváním, že v  hlavních soutěžích dojde k určitým změnám, které by měly umožnit lepší vyznění vzájemných kontaktů autorů rozdílných generací. S nápady přišla NIPOS Artama, představovaná metodikem MgA. Jiřím Forejtem. Upřímně se přiznám, že jsem byl hluboce zvědav na to, jak tato myšlenka dostane svou reálnou podobu. Jenže takový úmysl vyžaduje, aby ve spojení s ní byly vytvořeny podmínky, které by takovou myšlenku umožňovaly. Stalo se něco docela jiného. Přišlo to, čemu se říká zásah vyšší moci. Svět zcela ochromila dosud neznámá, zákeřná choroba, která od moru, cholery nebo španělské chřipky způsobila znemožnění chodu běžného života, lidských kontaktů a nakonec také tomu, čím označujeme kulturní a umělecké aktivity. Způsobuje nejen nemoc lidí v obrovském rozsahu, ale i milióny lidí náhle zesnulých.

Předem se omlouvám svým čtenářům, že stále něco píšu. Naivně jsem si myslel, že už toho nadále nebude zapotřebí, když se už žádná soutěž stejně neuskuteční, protože síla pandemie je natolik závažná, že se lidé už těžko budou moci na našich akcích scházet. Ale přišla mi do rukou informace, že na jedné z posledních soutěží došlo ke střetnutí poroty s  pořadateli v tom smyslu, že někdo z poroty namítal, aby se pořadatel do diskuse o závěrech výsledků nevměšoval, jinými slovy, že pořadateli nic není do toho, o čem porota jedná. Ale ouha, všechno je docela jinak.

Určitě se najde dost lidí v našem oboru amatérského filmu, kteří by rádi nahlédli do té místnosti, v níž zasedá odborná porota té které soutěže. Spočítal jsem si, že jsem byl členem celkem 250 porot různé úrovně, od krajských až po mezinárodní. Někdy jsem si vyslechl od některých autorů názory na to, jak to asi v těch porotách vlastně probíhá. Obvykle se tyto úvahy týkaly těch, kteří v soutěži nepochodili nebo očekávali jiný výsledek. Každý autor, a to je zcela přirozené, vidí svůj film na pomyslném kvalitativním žebříčku výš než odborníci v porotě!

Když se na světlo světa dostal někdy v sedmdesátých letech termín „neprofesionál nebo neprofesionální,“ přišlo velké množství dotazů, kdo si to ve vedení oboru amatérského filmu vymyslel a proč se nadále nemá používat jen slovo amatér. Bylo nutné vysvětlit, že to nebylo jen u nás, ale že si to dala dokonce už do názvu světová organizace UNICA. A protože jsme jejími členy už od začátku, tedy od roku 1937, přikročili jsme k tomu i v našem oboru.

Vážení přátelé filmaři, doufám, že Vás Korona nezdolala a že jste stále aktivní. Ani já jsem v této době nezahálel, a tak jsem dokončil moji další knihu. Jak jistě víte, tak jsem z důvodu mého úrazu již před lety pověsil kameru na hřebíček a též se zbavil i veškeré techniky. (Ohledně výměny bytu za menší) Rád bych ale k nástupu naší vnučky Marlies dokončil krátký dokumentární filmeček, pochopitelně pro ni. Proto mi dovolte, abych se na Vás požádal, pokud někdo z Vás má několik vteřin malovaných anebo animovaných záběrů Čápa s Miminkem. Chtěl bych tyto dát na začátek této male dokumentace. Tento filmeček je pouze privátní a nebude nikde promítán. Pokud mi někdo může pomoci, budu Vám za to vděčný a na oplatku mu věnuji moji knihu „Jak se Bruno stal špionem“. Zatím d že děkuji a budu se těšit na Vaší odpověď.

Tak to máme za sebou. Rád jsem si přečetl hodnocení letošní hlavní soutěže České vize svých kolegů z krajských porot na stránkách Filmdatu. Soutěže, která má za sebou úctyhodných 66 ročníků, a která letos probíhala docela jinak. Zavinila to ta ohavná nemoc, kterou ani v jiné podobě nikdo nepamatuje. Mnozí ji přirovnávají k Čapkově Bílé nemoci. Ano, hodnocení filmů mělo svoje výhody v tom, že si projekci filmů mohl každý z porotců vychutnat doma, v klidu, dokonce s možným spouštěním filmů několikrát za sebou. Vzhledem k tomu, že se přece jen zmírnil průběh pandemie, mohli bychom se na soutěži, která už má svůj termín koncem října sejít v dostatečném počtu, protože je to možné do čísla tři sta. To bohatě stačí.

Jak se dalo čekat, po zákazech veřejných vystoupení současnou vládou kvůli koronaviru se změnil i způsob konání krajských soutěží v našem oboru. Ale našlo se řešení v tom, že členové porot dostávají přihlášené filmy do svých domovů prostřednictvím počítačové techniky. Chodí film za  filmem a dnes bylo možné, i po zkušenostech z minulých ročníků, přikročit k jednomu zdánlivě marginálnímu problému, totiž k uplatnění vážné hudby v některých soutěžních příspěvcích. Jsou to chyby, které se stále opakují, i když se o nich mluvilo na mnoha seminářích a psalo se o  nich v mnoha publikacích a příručkách. Zřejmě nepadly vždy do příslušných rukou.

Co dělat? Tahle věta mě napadá, protože se už mnohokrát objevila nejen v životě jednotlivců, ale celých miliónů, když se lidstvo dostalo do nějaké krize. Kromě toho i do mnohého dramatu. Tím nejznámějším je Shakespearův Othello. Mrtvá Desdemona leží uškrcená na jevišti a herec v postavě Othella deklamuje: „Co dělat, co dělat?" Nechci si hrát na nějakého poučovatele, ale chtěl bych spíše promluvit k současné otázce co si počít a čím vyplnit chmurnou, až stresující náladu, kterou způsobil onen neviditelný virus.

Když jsem loni předčasně odjížděl z Malé šestnáctky a tudíž nemohl se vyjádřit na místě k jednotlivým filmům, dal jsem slib, že o každém filmečku ze soutěže napíši pár řádků. Hendikep s okem mně dlouho neumožňoval průběžně psát a tak se to táhlo a táhlo, a tu za týden, tu za tři týdny přibyl střípek textu až jsem byl sto přidat povídání o filmu posledním. To se událo začátkem března, pak jsem porotoval v Liptovském Hrádku, nechal text uležet. No a pak něco upravil, zkrátil, něco přidal, a sláva, jsem hotov! Jedna malá výjimka - o filmu Davida Dandula STÍNY BAREV jsem již psal asi dvakrát, takže v tomto povídání jsem ho vynechal.