Obvykle se vyhýbám nostalgickým statusům, ale tentokrát musím udělat výjimku. Rudolf Adler pro mě byl asi nejklíčovější postava v mé filmařské cestě. Když jsem jako patnáctiletý začal jezdit po amatérských soutěžích, byl v první porotě, se kterou jsem se setkal. Čišela z něj autorita, láska k filmu a asi jsem se ho v té době trochu bál. Jeho připomínky, kritiky, pochvaly a výtky byly první se kterými jsem se setkal a spolu s Josefem Valušiakem nejvíc formoval můj vztah k filmu. Postupem času, když jsem i já začal jezdit jako porotce soutěží, jsme se nepravidelně v porotách setkávali a legendární večery při víně, které pravidelně s Jarmilou pořádali při hradecké regionálce, mi zůstanou ve vzpomínkách navždy. Měl jsem to štěstí, že jsme se před měsícem opět po letech setkali na Rychnovské Osmičce v porotě, kde "zaskakoval". Při debatě o filmech, rozdělování cen i debatě s autory stále dokázal naprosto briskně tnout do ochcávek, povzbudit nesmělé, pochválit odvahu a zaujetí amatérských filmařů ... jako za mých mladých let. Moc mě potěšilo, a po dlouhé době jsem si uvědomil, že můj pohled na věci je velmi podobný, leč postrádám jeho výřečnost a pregnantnost. Je na čase říci že JSEM ADLEROVEC !
Díky Pane profesore, budu na Vás vzpomínat! Jan Peml
