Tvorba je jen jedna. Zda jde o dílo "profesionální" nebo "amatérské" je zcela podružné. I "amatér" točí pro diváky a pokud jej prezentuje veřejnosti, měl by umět téma zobecnit a zjímavě podat. Volat po tom, že by se na "amatéry" měly brát nějaké ohledy je kontraproduktivní. "Amatérský" film může být uměním stejně jako film profesionální, záleží jen na vkladu autora. Věřte, že "profesionální" porotce dokáže vnímat produkční limity "amatérského" natáčení, dokáže hodnocení přizpůsobit i věku autora (mám na mysli především dětské nebo náctileté tvůrce), zároveň ale moc dobře ví, že "amatérský" filmař je už pak omezený pouze sám sebou! Výsledný snímek si může natočit podle vlastního uvážení bez ohledu na diváckou atraktivnost, přání zadavatele či donátora. Bohužel mnoho amatérů tuto svobodu zahazuje a natáčí umělecky bezcenné klony profesionálních filmů, jimž se stejně může přiblížit jen dílčím způsobem. Teď nenarážím pouze na nápodoby hollywoodských žánrových snímků, o které se často bezzubě pokouší právě mladí autoři, ale mám na mysli i starší tvůrce dokumentárních filmů, kteří se domnívají, že natáčí hodnotné filmy, že své diváky kultivují a přitom jen impotentně napodpobují konvenční televizní formáty. Všichni touží napodobovat řemeslo profíků, ale nechápou, že mají v rukou možnost vytvořit zcela svébytné a originální dílo. "Profesionální" porotce toto může vidět spíš, než porotce, který má zkušenosti pouze s natáčením "amat." filmů. Proto já třeba považuji filmy Vladimíra Ruly za stejně hodnotné jako filmy Jan Němce, Věry Chytilové nebo Karla Vachka, ačkoli řada jiných může pana Rulu považovat za diletanta.
Koncept dělení filmů na "intelektuální a hodnotné" a na "škvár" je už poněkud přežitý a spíš svědčí nevzdělanosti, resp. zaostání ve vnímání uměleckého díla někdě v 60. a 70. letech. Odmítání žánrových hollywoodských filmů ze strany pana Pražana a dalších z okruhu přispěvatelů časopisu Videohobby vypovídá o neschopnosti rozlišovat nuance současné kinemtografie. Škoda, že nedovedou (stejně jako krev a násilí v nadsazeném žánrovém filmu) odsoudit i sentimentalitu a selankovitost epigonů třeba takového Jana Špáty.
Film může být hodnotný a mít výpovědní hodnotu v jakémkoli žánru a v jakémkoliv tématu, stejně tak může být zbytečný a hloupý, byť by se věnoval třeba odkazu TGM nebo Antonína Dvořáka.