Skončilo hlavní soutěžní období a autoři se vrhají vstříc slunečnému počasí k natáčení nových filmů. Těšme se na podzimní období, bohaté na další soutěže. Svou úvahu začínám slovy doc. Jana Kučery: „Amatérský film není horší než profesionální, je jen jiný“ Co tím pedagog FAMU myslel, je zcela evidentní. Patřil k těm dalším, kteří varovali před nějakým napodobováním tehdejší televizní publicistiky, která musela být poplatná totalitnímu režimu. Kromě Kučery to byli další, kteří před zjevnou paralelou mezi povinnými dokumenty té doby a tvorbou amatérů svou jistou analogii projevovaly.
Konečně, byl to už ve dvacátých a třicátých letech Čeněk Zahradníček a jeho parta z pražského ČKK, která upozorňovala na převládající tvorbu filmů se sladkobolnou tématikou, jak ta služka ke štěstí přišla, když si ji vzal pan továrník. Ta služka mohla alespoň na dvě hodiny v kině zapomenout na svůj úděl. Těm filmům se tenkrát říkalo „limonády“. Cesta amatérů podle dalších pedagogů, režisérů, porotců a lektorů měla být jiná, i když jejich rady musely být v minulém režimu vyslovovány s jistou opatrností. Můžeme si vzít tyto příklady i do dnešních dnů, kdy v televizi převládá filmová komerce a kdy na nás ze všech stran doléhají díly plytkých, povrchně slátaných seriálů, které moderátoři vždy označují za úspěšné. Pokud ano, pak je to se vkusem našich diváků poněkud smutné. Nelze přehlédnout, že těžko, zcela mimo realitu vyprávěné příběhy, plné přestřelek a neuvěřitelných hrdinů mohou tu a tam ovlivnit i tvorbu dětí v pubertálním věku. Odkud mají také brát nějaké vzory, když asi jen pět procent produkce lze označit jako takové, kdy mluvíme o filmovém umění?
Ještě horší je, když tomuto fenoménu podléhají dospělí. Nedávno jsme mohli při výběru filmů na soutěž UNICA zhlédnout film, v němž mučená oběť sedí na křesle a očekává, jaké nástroje si pro ni vybere nějaký vrah. Název titulu onoho filmu se mi nevryl v paměti, ale bylo zcela zřejmé, že jsme neznali ani v nejmenším, co vedlo k této situaci, jinými slovy, byli jsme bez znalosti předchozího vývoje obou postav. A tak mě napadá, jestli se do budoucna budeme moci vracet k větě, že amatérský film je svým způsobem svébytný a odlišný od toho, čím nás denně zásobuje televize. Mimochodem, vidíme jen to, co odráží dnešní obhroublá, vulgaritami protkaná společnost. I když je ke cti filmových amatérů, že se příliš nepletou do politiky, jeden příklad za všechny. Jen těžko si lze představit, že by dr. Edvard Beneš jako prezident do tehdejšího rozhlasu prohlásil, že předseda vlády Milan Hodža je svině. Že to mnohým dnes nevadí, pak se nedivme, že právě takto lidé dnes vnímají i filmové umění. Nebo umění, o kterém lze spíše pochybovat, že by se dalo mezi umění zařadit.
