Stalo se v pražském ČKK. Diskuse o tom, jak psát do našeho časopisu Videohobby. Objevilo se několik zájemců. Je to jen dobře, protože se tím rozšíří nejen okruh přispívajících, ale dá se očekávat, že se také zlepší obsahová úroveň časopisu. K tomu je třeba připomenout, co je jeho cílem a jaké má mít v budoucnu zaměření. Ta pomyslná křižovatka nastala právě teď, když se novému ročníku dostalo nové vedení. Je to odborný časopis, jako tomu bylo doposud, nebo je to příležitostný zpravodaj pro malý okruh čtenářů, očekávajících jen informace, bez odborných článků, recenzí a rozborů? Nebo dokonce takový věstník, jaký se vydává ve spolcích?
Pokud bychom měli zůstat na pozici odborného čtvrtletníku, pak bychom se měli řídit jistými zásadami novinářské práce, které jsou stanoveny tak jako v našem oboru i v žurnalistice. Ne nadarmo je k tomu určena příslušná fakulta. Také tam jako u nás měli řadu odborníků, kteří stanovili jakási pravidla, která platí dodnes. V předmětu zvaném novinářská etika se dozvíme mnoho zajímavého, co bychom my jako pisatelé měli vědět. Tak jako u nás existoval na FAMU doc. Jan Kučera, který už v roce 1961 napsal publikaci o střihové skladbě filmu, věnované tehdy amatérům a která dodnes platí jako učebnice i pro dnešní posluchače školy, tak i na Fakultě žurnalistiky působil proslulý prof. František Gel. Jeho zásluhou se ještě dnes ve vydaných skriptech můžeme dozvědět několik principů, která jsou pro nás poučením. Vyjma ovšem bulváru, který píše jak chce a jak může, aby se zavděčil senzacechtivým čtenářům. Mimochodem, když například stále tvrdošíjně užívá u ministra zahraničí Karla Schwarzenberga titul „kníže“. Jako kdyby novináři nevěděli, že šlechtické tituly u nás zrušil už v roce 1919 prezident Masaryk.
Tak tedy. První zásadou je znalost české gramatiky. Bez ovládnutí pravopisu nelze k novinářské práci přistupovat. Pro dnešní dobu je třeba přidat zásadu, že tato skutečnost platí i tehdy, když nám počítač dokáže některé chyby opravit. Všechny neopraví, protože tvrdé a měkké i nebo y může být někdy v obou případech, například ve větě jednou „husy šly po silnici“ nebo „cestáři kráčeli po silnici“ . Když si přečteme stať o odborných časopisech, dozvíme se mnohé z toho, co jsme mohli předpokládat. Doslova se o tom píše ve skriptech, že nejsou přípustné žádné stylistické obhroublosti a jsou zcela vyloučeny vulgarismy. Odborný časopis by měl mít jednotný jazyk, který musí všichni redaktoři i dopisovatelé respektovat. Pokud ne, ztrácí jeho odbornost na věrohodnosti. Tak to přesně uvádí prof. Gel.
V rozhovorech svým respondentům zásadně netykáme, i když si s nimi v životě tykáme. „Laskavému čtenáři není nic do toho, s kým si novinář tyká nebo vyká,“ píše Gel doslova. Novinář se nepodepisuje pod svůj článek s akademickým titulem, i když ho má. Rozhovor se nepíše tak, že musím uvádět okolnosti, za jakých jsem podstoupil rozhovor, například „stoupal jsem po schodech za herečkou X, která mi uvařila kávu a já jsem se proti ní posadil do křesla.“ Za rozhovor není nutné děkovat, to patří rovněž k zastaralým metodám psaní, i když ve skutečnosti té osobě novinář poděkoval. Rozhovor není jednoduchý žánr, měl by mít stavbu a také svoje vyvrcholení. Jaké, to musí vědět novinář. Když o někom píšeme, neužíváme jen křestní jméno, i když se s ním známe. Podle toho je možné napsat „Klaus odjel do Paříže na konferenci“ a není nutné psát jako v první republice že odjel „pan prezident Masaryk“. Ale nemůžeme napsat že „odjel Vašek Klaus.“ I takové důvěrné označení u jmen některých autorů mnohokrát už v našem časopisu zaznělo.
I zkušeným novinářům se občas stane, že udělají chybu. Často je to při užívání slova „dvěmi“ namísto „dvěma“. Dochází také k záměně slov „díky“ a „kvůli“. Můžeme říci například, že „díky slunečnému počasí lidé vyrazili do lesů a k vodě“, ale nemůžeme říci nebo napsat, že „díky zemětřesení se zřítilo 150 domů“. V tomto případě musíme užít výrazu „kvůli“. Někteří novináři ve snaze vyjádřit se méně obyčejně řeknou nebo napíší, že „vzhledem ke klimatickým podmínkám bylo odloženo lehkoatletického utkání tam a tam“ namísto správného výrazu „povětrnostním podmínkám“. To proto, že povětrnostní podmínky jsou rozmanité, ale klimatické jsou nám dány. Můžeme tedy říci, že nám „klimatické podmínky nedovolují pěstovat banány“.
Ještě několik málo poznámek k těm, kteří k nám hovoří ve výpovědích, ať už v rozhovorech, nebo při reprodukci jejich stanovisek. V současné mluvě snadno najdeme výrazy jako „nicméně“, nebo „jakoby“ či dokonce „super“. Tyto výrazy nic konkrétního nevyjadřují a svědčí jen o chudosti slovních zásob onoho mluvčího.
Jedna z hlavních zásad je, aby redaktor nebo dopisovatel dovedl odhadnout délku napsaného článku, jeho proporce vůči ostatním. Délka článku závisí nejen na tom, jak jsou nastaveny předem stanovené parametry, ale také na tom, jaký má obsah, jaký je význam a dosah toho, o čem se píše. Nelze dopustit, aby článek o přednášce v klubu byl delší než hodnocení mezinárodní soutěže. Články může v novinářské praxi upravovat nebo krátit obvykle jen šéfredaktor nebo vedoucí vydání. V našem případě by to měl být šéfredaktor. Tolik jen k některým zásadám novinářské práce ve světle budoucího pokračování našeho časopisu „Videohobby“.
Jinak prosím, pokud se někdo cítí být dotčen, že stále někoho poučuji, tomu se omlouvám. K omluvě se hlásím na základě pokračující diskuse k článku o porotách a jejich označení jako „Dorot“. Pokud si pisatelé, kteří na můj článek reagovali nepovšimli, že napadení nebyli autoři, ale porota, je mi to líto. A pokud se někdo cítí být článkem napaden, je mi to líto dvojnásob. Ujišťuji ale pisatele, že poroty nesoudí filmy jako králíky – ten je hezčí, ten je méně hezký. To je hluboký omyl. Chtěl jsem článkem jen vysvětlit postoje, vyplývající z jistého střetnutí, které na soutěžích vždy do jisté míry vzniká. Nedá se popřít, že k určitým, mírně řečeno, názorovým střetům nedochází. Tato skutečnost nemusí mít na to, že oba tábory, jak porotci, tak i autoři, se nemohou setkávat v přátelské pohodě. Jistě tam jsou proto, že mají obor rádi. Pokud někdo tvrdí něco jiného, nemá prostě pravdu. O ješitnosti mých kolegů v porotách nic nevím, za ta léta ale jsem přesvědčen, že chtějí všemi silami autorům pomoci v jejich tvůrčím snažení. A pokud jde o způsob soutěžení, u nás v České republice jde o více než 80 let trvající tradici a nejsme v tom ve světě sami. Ale soutěžení není povinné. Pro mne je reakce na článek jistým varováním, které si beru k srdci.
