Letošní rok proběhl v oboru amatérského filmu jako něco naprosto atypického. Začal ještě tak, jako každoročně. S očekáváním, že v hlavních soutěžích dojde k určitým změnám, které by měly umožnit lepší vyznění vzájemných kontaktů autorů rozdílných generací. S nápady přišla NIPOS Artama, představovaná metodikem MgA. Jiřím Forejtem. Upřímně se přiznám, že jsem byl hluboce zvědav na to, jak tato myšlenka dostane svou reálnou podobu. Jenže takový úmysl vyžaduje, aby ve spojení s ní byly vytvořeny podmínky, které by takovou myšlenku umožňovaly. Stalo se něco docela jiného. Přišlo to, čemu se říká zásah vyšší moci. Svět zcela ochromila dosud neznámá, zákeřná choroba, která od moru, cholery nebo španělské chřipky způsobila znemožnění chodu běžného života, lidských kontaktů a nakonec také tomu, čím označujeme kulturní a umělecké aktivity. Způsobuje nejen nemoc lidí v obrovském rozsahu, ale i milióny lidí náhle zesnulých.
Pořadatelé mnoha soutěží museli svoji dlouho připravovanou akci buď zrušit nebo odložit. Někteří pořadatelé uskutečnili svou soutěž tak, že jim autoři své filmy poslali a příslušná porota v distančních podmínkách se k filmům vyjádřila a určila také jejich pořadí. Neříkám, že z mnoha stran, ale přece jen z některých se bylo možné setkat s názory, že by to tak mohlo do budoucna zůstat. Našli se tací, kteří říkají, že máme svoje Youtube, že si mohou autoři filmy posílat mezi sebou a vzájemně si je hodnotit. Proč je mají hodnotit ti, které ani pořádně neznají.
Není třeba nekonečně opakovat, že soutěže jsou tady už z doby první republiky a že se dokonce jako celonárodní konaly i za tzv. protektorátu. Každý vám řekne, že je dnes docela jiná doba. Jedno ale zůstává. Že autoři jezdili na soutěže nejen proto, co jejich filmu řekne porota, ale že se mohli na akcích vzájemně setkávat. Každé takové setkání totiž vždy vedlo k novým inspiracím. Jisté také je, že hodnocení přichází s jistou odbornou připraveností a názor někoho jiného, často nepříliš odborného ho nemůže nahradit. I když jak známo, hodnocení v umění obecně není nikdy objektivní, ale subjektivní. Když někdo skočí v lehké atletice dva metry, je lepší, než ten, který skočí metr devadesát. Ve filmu se to hodnotí podle toho, jak se autorovi podařilo uskutečnit natočení námětu, který si vybral. Existují kritéria, podle nichž se dotyčný kvalifikovaný porotce může orientovat. A existují i odborníci, kteří je znají. Proto si myslím, že až se dostaneme do normálních poměrů a tu nemoc účinnými léky překonáme, měli bychom se k těm řadu let osvědčeným soutěžím vrátit.
