Je zajímavé, jak se vše i v našem oboru opakuje. Podivení nad tím, proč ti starší autoři točí dokumenty a reportáže a mladší hrané filmy a experimenty, se dělo už před mnoha lety. Dnes bychom mohli ještě připsat to, že ti mladší také točí klipy. Těm se dříve říkalo filmové písničky. Ale zkušenosti ukazují na to, že důvody proč tomu je tak, jak je uvedeno v titulku, jsou stále stejné.
Mladá generace se vždy snažila, aby byla ve svých tématech i zpracování filmů nějakým způsobem jiná, odlišná od generace předchozí. Je možné vzpomenout na filmy tzv. pocitové, natáčené bez vymezené fabule, je možné připomenout témata, která se zabývala základními otázkami smyslu života. Je možné se zamyslet nad tím, proč ti mladí točili vždy filmy se závažnými náměty životního prostředí. Inu, protože šlo o jejich budoucnost. A to jsme v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, za zcela jiných okolností a jiného politického a společenského uspořádání, které přece jen, i když ne v takové míře jako v profesionální tvorbě, mělo vliv i na obor amatérského filmu.
Neúprosná statistika vypovídá, že z celkového soutěžního filmového dění vždy, pokud jde o jednotlivé žánry, převládaly filmy reportážní, dokumentární a publicistické, a to ze 70 až 75 procent celkové tvorby. Hlavními příčinami, proč hrané filmy tvořily jen asi 20 až 25 procent produkce, je to, že mladá generace, která měla v tomto ohledu vždy svůj primát, se zajímala o vyjádření námětů o mezilidských vztazích. Souvisí to s tím, že léta mladých jsou vyplněna otázkami vyhledávání a nalézání názorů na život a uplatnění v něm a kromě toho i výběru životních partnerů. To jsou témata, která už ti starší mají za sebou, a proto se jimi už příliš nezabývají. Mladší autoři také daleko lépe nalézají svoje vrstevníky, pro něž je hraný film nutný k sestavě týmů, které vznik hrané tvorby podmiňují. Už jen obsadit role potřebnými herci není snadné.
Ti starší jsou přesvědčeni o tom, že pro ně je daleko výhodnější pracovat samostatně, protože k reportáži a dokumentu velké počty spolupracovníků nevyžadují. Navíc je zajímají náměty, které vycházejí z životní praxe a které mají zažité z nabytých zkušeností. Je zcela zbytečné, aby si oba tábory vyčítaly, proč ti či oni se právě v žánrech, o nichž byla řeč, pohybují a ne v jiných. Desítky let historie oboru přesvědčují o tom, že tomu tak bylo vždycky a s léty proměn v technologii, při přechodu z celuloidového filmu na video se nic nezměnilo. Mimochodem, mnozí dnešní autoři, vstupující do oboru si možná ani neuvědomují, že video nemá svou vlastní teorii a že vše převzalo z filmu, který slaví už víc než jedno století od svého založení. To, že mladí ovládají lépe a snadněji počítačovou techniku než ti starší, neznamená v problematice tvorby žádnou výhodu. Tvorba filmu není o rychlosti zpracování. Pravda je, že ti starší spíše zaostávají v tvůrčí fantazii za těmi mladými. Obě generace si tedy nemusí vzájemně vůbec nic závidět ani se vzájemně uchylovat k nějaké nadřazenosti.
