Je smutné, jak pořadatelé často bědují nad nízkou účastí hraných filmů na svých projekcích, ačkoliv jim nezřídkakdy sami podrážejí nohy. Tento festival je toho dalším důkazem. Opět se posiluje hradba mezi mladými autory, kteří ve své tvorbě upřednostňují "živou" hranou tvorbu, a mezi zejména staršími autory, kteří ve své tvůrčí osamělosti často sahají ke tvorbě dokumentární. Nechci příliš rozebírat tyto dva tábory, uznávám oba dva. Za zdánlivou tolerantností těchto táborů je ale očividná nevraživost. Jak jinak si vysvětlit, že i vzhledem k nesporné kvalitě některých hraných děl (zejména jednoho, nebudu jmenovat), je této kategorii odebráno nejvyšší ocenění na úkor dokumentární tvorby. Vysvětleno je to vyšším zastoupením zmíněné kategorie - nicméně kategorie reportáží je zdaleka nejslabší co do účasti, a zde došlo k omezení podstatně nižšímu. O zastoupení hraného filmu v Ostatních ocenění už ani nemluvím. O situaci mezi mladými "hranými" a staršími "dokumentárními" tvůrci by se dalo rozepsat jistě na více než pár řádků, dokumentaristé by jistě měli spoustu argumentů o nízké kvalitě a dětinskosti hrané tvorby, do které by se sami z důvodu organizační a umělecké náročnosti nikdy nepustili, s tím se dá ve velké části případů souhlasit, nicméně tímto přístupem rozhodně nepřispějí ke sblížení obou táborů. Sám mám s tímto nepříjemné zkušenosti plné arogance a opovržení, sám se již několika soutěžím vyhýbám. Jak jsem již řekl, je to smutné.