blank
FILMY
" ( - . 0 1 2 3 4 5 6 7 9 A B C Č D Ď E F G H Ch I Í J K L Ľ M N O Ó P Q R Ř S Ś Š T Ť U Ú V W X Y Z Ž
Všechny filmy

RYCHNOVSKÁ OSMIČKA ŽIJE……

Názory
fotoToto povzbudivé oznámení na obálce „retrobrožury“ mapující šedesátiny „ naší osmičky“, kterou vydalo k jubileu Východočeské volné sdružení pro amatérský film a video, z.s., hlavní pořadatel a organizátor, předznamenalo celkovou atmosféru té letošní. Všichni se sjížděli tak trochu s obavami, ale i očekáváním, jak to letos dopadne.


Ale nelze než konstatovat: Tak máme tu „šedestátku“ úspěšně za sebou. Poděkování všem, kdo se na její organizaci podíleli nebo se osobně zúčastnili a přispěli k pohodovému průběhu soutěže i dobré náladě po celé tři dny. Děkujeme všem bývalým organizátorkám a organizátorům, že svojí přítomností podpořili ty současné a dodali lesku zahajovacímu vzpomínkovému večeru. Děkujeme i těm, kteří přijít nemohli, protože věříme, že je to mrzelo a že byli aspoň ve vzpomínce s námi v sále Společenského centra v Rychnově nad Kněžnou. Děkujeme všem přítomným autorům, mnozí vážili cestu zdaleka, i když v soutěži svůj film neměli. Ale bylo se letos na co dívat. Stejné díky patří i všem porotcům, které ani více než osm hodin projekce neodrovnalo a v neděli na diskuzích o filmech byli svěží a pohotoví, kritičtí i laskaví, no prostě takoví, jací mají porotci být. Poděkování Ministerstvu kultury, Královéhradeckému kraji a Městu Rychnov nad Kněžnou, stejně jako spolupracujícímu středisku Impuls Hradec Králové a rychnovské Kultura s.r.o. a řadě dalších, bez jejich vstřícnosti by letošní šedesátka nebyla. Letošní ročník je za námi, společnými silami se ho podařilo zvládnout. Jaké budou ročníky další, záleží na všech, kdo s  organizací R8 budou v příštích letech ochotni pomoci. Věříme, že to nebude málo jmen, a hlavně bude víc těch z Rychnova nad Kněžnou a připojí se i noví, mladí. Přejeme tedy budoucím ročníkům Rychnovské osmičky hodně ochotných organizátorů, hodně autorů a hodně dobrých filmů. A ať nám mládne! Děkujeme všem, kteří pár řádky zavzpomínali na slavnostní „šedesátkový“ večer, na tu letošní nebo na některou z „Osmiček“ dávno minulých. To aby se na ni nezapomnělo…

Letos je mi šedesát let… Cítím se v docela dobré kondici, mám šmrnc a doufám, že ještě několik dobrých let před sebou. Pravda, nemám už tolik ctitelů, jako v mladších letech, na moji existenci neupozorňují panely, plakáty a transparenty, ale nestěžuji si, zájem je o mě pořád slušný. Jen k mé letošní šedesátce přišlo přes sto dárků. Teď mě napadá, že jsem se vlastně ještě nepředstavila. Jmenuji se Rychnovská osmička a narodila jsem sice v roce 1957, ale dva roky jsem díky socialistickým zmatkům získala tak trochu navíc.

Takže se mi počítá právě těch šedesát pokračování, a tak mi přišlo na mysl, že by se ode mě slušelo připomenout, kdo se o mě tak dobře staral, kdo mě pulíroval a hlavně, kdo mě měl rád.
Třeba mí otcové - pánové Požár a Melichárek - vymysleli si mě a poslali do světa. Pak mě pod svá křídla vzalo okresní kulturní středisko. Mladší generace si tuhle organizaci, která se starala o amatérské kulturní počiny, už sice nepamatuje, ale já musím konstatovat, že za jejich existence jsem se měla prostě nejlíp. Se slzou v oku vzpomínám na heroické doby, kdy jsem se konala na staré Studánce, ve starém kině a střídavě ve všech nádherných koutech okresu. K mojí poctě se sjížděli nápadníci z celé republiky i ciziny, dvě tři stovky mládenců a děvčat, kteří si do kolonky životní koníček napsali celuloidový pásek. Tady by možná bylo na místě vzpomenout na ty, kteří se o mou slávu postarali významně a právě v tomhle okrese žili. Letos by se dožil jeden z nich devadesátky, takže já jsem vedle něj vlastně juniorka - Jaroslav Doleček, asi není třeba dodávat Dlouhá Ves. Chtěla bych mít na účtu tolik peněz, kterými by se dal vyčíslit počet lidí, které svými filmy rozesmál a pobavil. A taky jsem se s ním uměla krásně hádat, krásně se hádá s člověkem, s kterým se máte vzájemně rádi. Mimochodem, jen ukázka z nekonečné řady jeho cen, je vystavena v rychnovském Multifotu.

A stejnou lásku jsme si opětovali s Josefem Bahníkem, který filmově pracoval ve dvojici s Františkem Žatečkou. Ani Pepa moji šedesátku neoslaví, ale na Pražce, Povrzávajícího skřivánka, Růženku a další nezapomenu nikdy.

No, a teď ještě k té OKáSce. Děvčata, dámy, chlapci i pánové z tohohle zařízení od jara do září dumali, vymýšleli, řešili, organizovali, přesunovali, přemlouvali, natírali, spravovali, malovali a dělali řadu jiných věcí, aby první zářijový víkend Rychnov přivítal stovky návštěvníků, aby ti měli kde spát, co jíst, kde promítat a taky, kde se scházet a rokovat. A taky se i šilo, stalo se z jednou pěkných tradic, že děvčata si ze stejných látek šila pracovní hábity. Bez těch se tedy budu muset letos obejít, ale i tak si myslím, že ty moje narozky budou veselé a důstojné. A teď přichází na řadu ten třetí šikovný amatérský filmař, který se musel převtělit v mého dnešního ochránce - Mirek Schejbal.

Tak vám všem, těm minulým i současným, kteří jste mě dali život a šedesát let mně věnujete práci, péči i  čas - děkuji.
(text přednesený na vzpomínkovém večeru 60. R8 14. září 2018)

Ivana Kučerová, Rychnov nad Kněžnou

Autoři a hosté….

Jubilejní 60. ročník R8 pro mne už začal v pátek ráno dvojím promítáním mých pohádek pro mateřské školky z Rychnova n/Kněžnou a okolí. Děti dvakrát naplnily do posledního místečka kinosál. Měl jsem možnost uvádět si filmy sám a přiznám se, že komunikace s nimi byla velice příjemná. Málokdy se mi podaří být v tak milé společnosti malých pozorných diváků. „Jó, hotl stárnu !!!“ Sotva jsem setřel pot z čela po dopoledním promítání, začali se sjíždět kamarádi-filmaři. V této společnosti nemůže být jinak, než dobře. Potěšilo mě, že organizátoři pozvali lidi, kteří byli spjati s R8 v minulosti. Velice rád jsem se po letech setkal např. s Rudolfem Tomšů a jeho ženou, Evou Dolečkovou a dalšími.
V mých očích organizátoři odvedli skvělou práci – prostě ZABODOVALI. Totéž mohu říci i o porotě.
Prostě – 60. ročník R8 se vydařil. Už teď se těším na jednašedesátku.
Jarda Nykl, Praha

Začnu poněkud obloukovitě. Na soutěže jsem přestal jezdit od chvíle, kdy pořadatele více zajímalo jak byl vyplněn průvodní list k DVD, než co na něm bylo nahrané, a tento "problém" se stal hlavním tématem debat s porotou i pořadateli. Soutěže navíc začaly čím dál více připomínat slety holubářů ... Když jsme letos dokončili film, nechal jsem se přesvědčit a na Rychnovskou 8 jsem vyrazil a musím říct, že jsem dobře udělal. Překvapil mě nejen počet filmů a účastníků, ale i organizace a celková atmosféra festivalu (zde další menší odbočení a velká zdravice a poděkování Martinu Škrobákovi). Konečně se dostávám k tomu hlavnímu - jak jubilejní R 8 hodnotí FOXYMON. Dlouze a odpovědně jsme o tom debatovali a zde je výsledek: Velice nás zaujal vítězný film o  výrobě hudebního nástroje, jen je poněkud škoda, že z něho místo saxofonu vypadl morin chuur.
 
Za FOXYMON do Hradce zdraví a mává Martin Láník, Brno

Jak jsem to viděl já…. Propagace – pokud se chcete přiblížit mladší cílové skupině: A) Nespoléhejte na FILMdat a fungujte na sociálních sítích, minimálně na Facebooku, na něm můžete sdílet informace o přípravách, výsledky, znělky atd. Uděláte na nezúčastněnou osobu dojem, že festival žije. Než jsem přijel, měl jsem sám pochybnosti o tom, kolik lidí na R8 přijede. B) Najděte někoho, kdo omladí vizuální identitu – od loga po diplomy. Neznamená to zbavit se starého, ale dát tomu trochu šmrnc. Uděláte tím festival více exkluzivní. Bez toho to podle mě budete mít těžké, protože Rychnov sám o sobě je "odevšad daleko".
Festival …stárne. Otázkou je, jak reagovat. Já bych se asi více poddal době a více se zasadil o hledání talentů na YouTube/Vimeo. Zval bych je do speciální kategorie. Tito autoři mohou přivést i své fanoušky. Obecně bylo zarážející, jak málo mladých autorů bylo přítomno. Vysvětluji si to mimo jiné i předešlými body
Ubytování: Bydlel jsem na koleji a musím říct, že šlo oproti Mladé kameře o nadstandardní ubytování.Organizace: Nedodržování harmonogramu/přestávek bohužel snižuje úroveň festivalu.Obědy: Je to taková "hospodská klasika". Rychnov neznám, ale kdybych oběd neměl "v ceně", koukal bych po něčem jiném. Celkově…... je festival fajn! Osobně jsem potkal několik zajímavých a sympatický lidí. Rychnov má hezký kinosál, vše je blízko. Každopádně doufám, že se festival rozhoří a přeji mu hodně štěstí! Snad Vám moje poznámky budou k užitku :-).
Filip Rojík, Karlovy Vary

První "R8" jsem navštívila v roce 1977 v doprovodu svého tehdy ještě ne manžela (brali jsme se až za 3 týdny). Tehdy to bylo na „staré“ Studánce. Za svého skoro 40letého žití v Dlouhé Vsi jsem se pak pravidelně účastnila skoro každé z "osmiček" pořádaných na různých místech. Ať to bylo Pelclovo divadlo, Agrohotel v Dlouhé Vsi, dnes hotel Weldis, kde se celá soutěž odehrála a byl tu v porotě i režisér Jiří Adamec, nebo na Studánce, v rychnovském kině nebo v kinokavárně ve Společenském centru.

Za tu dobu jsem zažila i vývoj techniky a proměny amatérského filmu. Od klasického osmičkového nemluvícího po zvukový film. Můj muž Jaroslav točil na materiál Kodak a vyvolával v Německu. A ty nervy, jestli se film vůbec vrátí, později na Agfu, která se zase vyvolávala u pana.Koštýře, v Teplicích v Čechách na Leninově ulici, potom i video a digitál. Těch skvělých lidí, kteří se okolo amatérského filmu "motali"! Nezapomenutelný pan Brož, který přes den natočil zážitky z "osmičky", v noci vyvolal a ráno promítnul. Také pan dr. Jiří .Rentz, který všem amatérům lepil na filmy zvukovou stopu nebo prof. Vlasatý, ten i skládal hudbu k filmům nejen svým a film mu musel mluvit a vždycky tam měl nějaké mladé "kočky".

Nebo Slováci. Jezdili na R8 pravidelně, např. Jano Kuska a jeden z jeho prvních filmů "U zubára", nebo Vredíkovci, ti měli vždycky nějaké legrácky s indiánskou tématikou, uhlazený pan Lelovič. Kolik amatérských filmařů také skončilo u profi filmu jako Jirka Středa nebo Miroslav Janek a řada dalších. Také se vždy čekalo, jestli přijde film z Merana od Rolfa Mandolesiho nebo z tehdejší Jugoslávie, či od manželů Krämerových, kteří v době, kdy my nemohli nikam, oni zcestovali Afriku a jiné zajímavé krajiny. A také nezapomenutelný organizátor, na vše dohlížející dr. Jan.Tydlitát a Vlastička Faitová a dříve i všechny "oksany"... Také porotci byli lidé, kteří věděli, jak amatérům poradit. Je pravda, že si od nich někdy třeba i "půjčili" jejich nápady či gagy, jako od mého muže režisér Zdeněk Troška "Pláničkovu metodu" a gag, jak pana faráře na poli zraní v citlivých místech ohradník, použitý ve filmu "Slunce, seno, jahody". Ke každoroční "osmičce" také patřil určitý folklor mého muže, pro kterého byl amatérský film jeho „nedotknutelné dítě“. Občas své filmy stahoval ze soutěže, vracel ceny, např. ocenění Odborové rady, knihu "Lenin v říjnu". Nerad chodil na pohovory s autory, spíše tam posílal mě. Ale není pravda, že na Studánce napadl porotce pana Poše. Jako tradičně, i když se už "osmička" neodehrává první týden v září, vyšlo i letos počasí. Myslím si, že filmový sál a další zázemí, které poskytlo Společenské centrum, bylo dobrou volbou i náhradou za bývalé kino. Byla jsem ráda, že na 60. výročí "R8" byli pozváni i ti, kteří se dříve podíleli svými filmy nebo organizačně. Ráda jsem je po mnoha letech viděla. Promítání, byť jsem všechny filmy neviděla, bylo díky Milanovi Michálkovi až na jeden film bezchybné. Zázemí občerstvovací bylo pružně reagující, nenechali nás o hladu, když hotel Weldis nepřipravil zamluvené snídaně, ale úspěšně si je jistě započítal. V Národním domě, kde byl oběd a večeře se všeho zhostili bez chyby, jídlo dobré, obsluha rychlá. V hotelu Weldis se spalo dobře až na ty komáry, ale za to pořadatelé nemohli….

Vzpomínkový večer se povedl, i paní moderátorka byla vtipná a měla postřeh. Mně osobně chyběl v projekci Jardův film, protože on k "osmičce patřil". Ale bohužel. Autorská práva jsou zatím zablokována. Bylo skvělé, že se mi podařilo iniciovat uspořádání vzpomínkové výstavky manželových ocenění u příležitosti jeho nedožitých devadesátin. A díky panu Vačlenovi za dobrý výběr. Ráda bych na závěr chtěla moc poděkovat všem Hradečákům v čele s ing. Martinem Škrobákem, že zachraňují tradici "Rychnovské osmičky" spolu s rychnovskými filmovými amatéry Milanem Michálkem a Jaromírem Schejbalem.

Ta 60letá stará filmová dáma si to zaslouží a ta 70letá fanynka s opraveným srdcem z toho měla velkou radost!
Eva Dolečková, Zlín (dříve Dlouhá Ves u RK)

I když ještě nedávno se nad samotnou existencí Rychnovské osmičky stahovaly černé mraky, tak se po skončení šedesátého ročníku festivalu zdá, že se se mračna začínají trhat a sem tam vykoukne i sluníčko. I když se přístup mateřského města nijak dvakrát nezměnil a stále ho lze považovat spíš za macešský, tak se našli jiní, kteří se organizace i financování ujali. Co však výrazně potěšilo, tak to byl jednoznačně nástup mladé krve. Na té zářijové šedesátce to bylo obzvlášť patrné, protože pořadatelé měli ten dobrý nápad a pozvali starou gardu organizátorů, kteří logicky mají juniorské roky za sebou a smíchání generací tak bylo nasnadě. A totéž se stalo i na filmovém plátně - nástup nové generace a několik osvědčených autorů, to byla letošní filmová osmička. A jistě, moc milá setkání, trochu dojatých slz a hodně veselí. A budeme-li vycházet z toho, že letošní přehlídka přinesla organizátorům dobrou zkušenost a hodně inspirace, pak se snad není nutné o osud R 8 do příštích let bát.
Ivana Kučerová, Rychnov nad Kněžnou

Jsem moc ráda, že jsem na Osmičku jela a viděla řadu pěkných filmů… opravdu považuji letošní výběr filmů za velmi pečlivý a zdařilý. Z toho, co jsem viděla, se mi nestalo, abych u některého filmu řekla, tenhle sem nepatří, nebo aby mě některý z filmů nudil. Byla to prostě radost. Potěšilo mě, že 60. ročník byl důstojný a připomínal lesk ročníků již dávno minulých. Myslím, že nově zrekonstruované prostory jsou pro soutěž tak akorát a že se tam osmička docela pěkně zabydlela. Letošní porota byla profesionální a určité svěžesti a elegance celému průběhu dodala vtipná moderace Ilony Dvořákové. Za mě rozhodně palec nahoru…..

 
Jaroslava Vydarená, Hradec Králové

Letošního šedesátého ročníku Rychnovské osmičky jsme se s manželem zúčastnili již popáté. Nemohu říci a ani nechci v tomto článku komentovat, která R8 se nám líbila více a která méně. Byli jsme spokojeni se všemi a jsme rádi, že jsme mezi Rychnováky zapadli. Cítíme se tady dobře a pohodově. Měla bych však jen menší připomínku k rozboru filmů porotou. V Ročence nezávislého filmu 2017-2018 je v článku Radka Hochmana zmínka, že „ Porota by měla posuzovat film jako celek a hlavně být opravdu onou odbornou porotou, schopnou se povznést nad to, co se mi osobně líbí a nelíbí“. S tímto jeho názorem se ztotožňuji. Mnohdy mi totiž připomínky typu: „Já bych to udělal takhle…“, připadají neprofesionální. Budu konkrétní. Náročná a  zajímavá reportáž M. Trudiče „Jak se dělá ságo“ byla porotou na Videosalonu kritizována za to, že tam neměl komentář a zde na R8 byl pochválen za to, že tam komentář nebyl. Další příklad A. Krejčová na Videosalonu za svůj dokument „Papír nad zlato“ získala ocenění nejvyšší a na R8 nedostala ani Čestné uznání, a to zejména proto, že protagonistka v dokumentu byla prý moc optimistická a spokojená sama se sebou. A mohla bych s těmito příklady pokračovat dále. Osobně si ráda vyslechnu každý odborný názor, ale svůj úsudek si stejně musím udělat sama, protože rozporuplnost některých hodnocení mi připadá zvláštní. Na amatérských festivalech je půvabné to, že každý z nás tvoří podle vlastních přestav, že ho tato tvorba baví a  hlavně, že se na těchto festivalech společně setkáváme. Přestože se pořadatelé tohoto festivalu R8 v  minulém roce vyměnili, jsme jako filmaři rádi, že se nás tato změna nijak nedotkla a na Rychnovskou osmičku se budeme i nadále těšit. Všem organizátorům patří náš vřelý dík.
 
Danuše Kubátová, Praha


Na Rychnovskou osmičku jezdím již přes 10 let. Vždy se moc těším nejen na přátelské setkání, ale i na perfektní organizaci celé soutěže. Letos však tato soutěžní filmová přehlídka předčila mé očekávání. Zvláště oceňuji výběr filmů, kde se vyváženě střídaly všechny filmové žánry. Mile jsem byla překvapena i účastí mladých tvůrců. Líbil se mi i projev paní moderátorky, která nejen představila film, ale dokázala i citlivě na něj reagovat. Bylo hezké, že se nezapomnělo ani na bývalé pořadatele a organizátory Rychnovské osmičky. Všichni účinkující obdrželi také krásnou, barevnou, zajímavou pamětní knihu. Největší překvapení přišlo večer. Vystoupila kapela, která umí zahrát snad úplně všechno. Členové kapely okamžitě zareagovali na věkové složení posluchačů a zahráli pár písniček z doby jejich mládí. To se už tak na tanečních zábavách nevidí. Kdo chtěl, tančil, zpíval, užíval si bez ohledu na věk. Kapela sklidila bouřlivý potlesk. Ke slavnostnímu večeru patřilo i milé pohoštění, které pro nás organizátoři také připravili.

S pohledem organizátorky Střekovské kamery dovedu ocenit určitě více než filmový divák náročnou práci všech, kdo se na organizaci podíleli. Vím, jak je těžké sehnat pár korun, vyplnit bezchybně žádost o dotace, provést odpovědně předvýběr filmů, vytvořit bloky s respektováním času a rozmanitosti žánrů, zajistit ubytování atd. Muselo být obtížné vytvořit vhodné texty, vybrat fotografie a to vše vložit do pamětní knihy k 60. výročí a ještě sehnat sponzora, který to pomůže zaplatit. Všem, kdo se na organizaci podíleli, to jest Martinu Škrobákovi, Jarmile Šlaisové, Janu Vačlenovi, Miroslavu Schejbalovi, ale i porotě patří z mého pohledu obrovské poděkování.

Alena Krejčová, Ústí nad Labem

Michelinská hvězda a pták Fénix. Je báječné vzpomínat na chvilky strávené na R8. Ale také trochu bolestivé. Zaslechl jsem totiž názor od kterési z hostesek, že již není taková legrace, jako byla dříve. To slovo dříve znamená, že těm děvčatům bylo kolem 25ti a nám starcům necelých 50. Chce se mi říci sladkých padesát. Kde však jsou ti, kteří sem jezdili se svými filmy? Kde je Vilda Kopuletý, Karel Vaněk, de la Renotiére, a další. Třeba z ČKK, když byl předsedou pan Havlík, jezdilo 25 lidí! Jsou ve filmařském nebi. Čas prostě nezastavíš a děvčatům již také není dvacet. Ale je zase jiná legrace. Třeba, když ubytovaným v Dlouhé Vsi nedali v hotelu snídani (nejsou lidi), takže museli absolvovat prohlídku města, aby našli nějakou jídelnu. Na Michellinskou hvězdu to tam nebylo, ale našla se tam i horká čokoláda a utopenci. Skvělá to kombinace. Také se nesplnila věštba bývalého ředitele, který nás ujišťoval, že jeho odchodem vše končí. Naopak. Jako bájný pták Fénix R8 povstala z popela ještě krásnější a bohatší než dříve. Příjemné prostředí, dokonalá projekce, hezký sál i dobré jídlo. V době, kde mnohé soutěže vzali do ruky mladí a dokonalí jako Beskydský ještěr nebo Benátky. V době, kdy se mnozí potýkají s penězi a nezájmem, je to vlastně zázrak. Ten zázrak se podařil Hradečákům a já mohu jen poděkovat.
Vašek Fořt
…. a porota …..
Vím, že doba se mění, co bylo, není a co není, bude, přesto si myslím, že když na nějaké místo jezdí lidi rádi a navíc v hojném počtu a ještě k tomu 60 let, byla by velká škoda - skoro bych řekl hřích - v takovýchto setkáváních nepokračovat. Navíc, když se tam na sebe lidé usmívají a mají se o čem bavit, jelikož hlavním tématem je jejich celoživotní vášeň, koníček, hobby, či v případě studentů, předmět budoucí profese. Velkým příslibem pro budoucnost "Rychnovské osmičky" - o té je totiž řeč - se mi proto jeví i hojnost mladých tvůrců a jejich mnohdy velmi dobrých filmů.

K letošnímu jubilejnímu ročníku a jeho úrovni se budou vyjadřovat blíže kolegové porotci, já jen tolik, že málokdy je k vidění tak skvěle udělaná a navíc unikátní reportáž, jakou natočil Mirek Trudič - Jak se dělá ságo - pořízená kdesi v džungli Nové Guineje. Ohromnou erudicí, talentem a pokorou mě neustále udivuje Jaroslav Nykl. Tentokrát jeho vtipným a poučným animovaným filmem 4 + 1. Novinkou je pro mě parta Foxymon z Brna a jejich fantastická práce na filmu Conesenoc kombinující všechny možné techniky s hravostí a nadhledem, že člověk jen zírá. A ještě jeden film bych zmínil, dokument Polojasná od Kristýny Justové a Barbory Benešové. Jejich hlavní protagonistka Eliška Podzimková je nejen mimořádně talentovaná výtvarnice, ale už ve svém mladém věku ví, co má v životě smysl a toto vědomí z ní září i prostřednictvím tohoto výjimečného filmu.

Zkrátka, pro diváky i porotce je radost, když přehlídka amatérského filmu nabízí takovéto filmové lahůdky a to si jistě moji milí kolegové vzpomenou i na další. Jinak filmů bylo hodně, různých kvalit, ale vesměs ze všech sálala touha něco sdělit, podělit se s vlastním zážitkem, či si jen tak hrát. Držím "Rychnovské osmičce" palce, aby i nadále tvůrce přitahovala a stále měla štěstí na organizátory, kteří jí dají duši.
 
Roman Vávra, Praha

Jubilejní ročník Rychnovské osmičky dopadl na výbornou především kvůli hojné účasti soutěžících, kteří přihlásili široké spektrum snímků. Na tom jsme se shodli i ostatními porotci, kteří mě jakožto benjamínka mezi hodnotiteli přijali opravdu srdečně. Velmi hezký byl slavnostní vzpomínkový večer, během kterého se zmínily klíčové momenty v historii festivalu a byly předvedeny unikátní historické záběry z jednotlivých ročníků. Bylo milé vidět, že se někteří dlouholetí amatéři ve své práci zlepšují, a že se nebojí konzultovat své filmy, což jim vždy prospívá. Další vlnu optimismu poté přinesl i fakt, že snímky přihlásilo poměrně velké množství studentů středních filmových škol, což jistě předznamenává, že amatérský a nezávislý film budou dozajista žít i do budoucna.
 
Šimon Štefanides, Rychnov nad Kněžnou


Šedesátá a svěží. Rychnovská osmička důstojně oslavila svoje jubileum. Těšilo mě, že jsem byla u toho a mohla krátce nahlédnout do úctyhodné historie, ať už se vzpomínkami autorů, kteří zažívali ony zlaté časy osmičky, kdy se na Studánce sešlo třeba 150 lidí nebo se podívat na několik jejich snímků. A stálo to za to: v kinosále Společenského centra nebyl nikdo, kdo by se doslova neválel smíchy nad bravurně natočenou groteskou pana Tomšů. Pravdou ale je, že smích publika po většinu soutěžních bloků chyběl, až na pár výjimek. O to víc na druhé straně možná zazněla naléhavost některých témat, s nimiž pracovali hlavně mladí autoři, což je velmi důležité - pasti sociálních sítí, odcizení, netečnost, únik do virtuálního světa. Mladí filmaři ale otevřeli dveře i jinam. Velmi mne oslovil například animovaný snímek Jany Maškové a Petra Sulana Peklo na míru o pocitech schizofrenika. Matyáš Hroch se zase nebál citlivě přiblížit autentické prostředí pitevny a pocity lékařky v dokumentu Pitva 8000.

To, co bych na letošní šedesáté a vlastně i přelomové Rychnovské osmičce vyzdvihla, je vysoký počet mladých filmařů, kteří svoje snímky do soutěže přihlásili, ať už šlo o dokument, hraný nebo animovaný film. Jistě se do toho promítla i aktivita pořadatelů, což velmi oceňuji. Zdaleka ne všichni mladí autoři byli studenti filmových škol, jejichž snímky měly na Rychnovské osmičce svoji samostatnou kategorii. Překvapila mě i vysoká úroveň experimentálních snímků, třeba netradičně a přitom velmi efektně natočený Tinnitus Filipa Rojíka, který kameře vyrobil vozíček z Merkuru, aby plynule zajela do speciálně vyrobeného modelu ucha. Na pomezí hraného, animovaného a experimentálního filmu se ocitáme s filmovou společností Foxymon. Její snímek Conesenoc je doslova nabitá promyšlenými přesahy a odkazy, nejen na historii filmu, zarámovanými snovými obrazy. Do jiných sfér a nostalgického podobenství nás zavedly také snímky Petra Barana, který se v nich snažil přiblížit hloubku myšlenek Andreje Tarkovského nebo poodhalit roušku tajemství hřbitova bláznů.

Jsem velmi ráda, že jsem se s odstupem času opět mohla setkat s filmy svých přátel, výrazných osobností světa amatérského filmu. Mají nezaměnitelný rukopis a jejich snímky duši a zprávu. Ať už jsou to filmy Bohumil Kheila s nádhernou patinou starých časů. Nebo snímky, vytvořené s úctou a obdivem k lidovým tradicím a kulturnímu dědictví od Eduarda Mocka. Jsou mi také velmi blízké filmy Aleny Krejčové, její ženský pohled na svět a také houževnatost, se kterou ke zpracování námětů přistupuje. Na Rychnovské osmičce mě potěšil také pohled do zákulisí designu v dokumentu Jana Vačleny nebo návštěva dílny, kde vznikají vitráže, pohledem Jána Kusky. Hlavní cenu festivalu si právem odnesl Miroslav Trudič. Snímek Jak se dělá ságo je brilantně natočená reportáž z prostředí domorodého kmene na Nové Guinei. Tak citlivě a vnímavě, se snahou o přiblížení se časoprostoru národa v srdci džungle. Jsou světy, do nichž nahlédneme a užasneme. A musíme přemýšlet nad svým postojem k životu i mírou pokory. To stoprocentně platí i v případě životního příběhu, který mi Rychnovská osmička letos nabídla. A byl to zážitek. Portrét mladé a velmi talentované výtvarnice Elišky Podzimkové, očima režisérky Barbory Benešové ve snímku Polojasná. Dokument, který v divákovi zanechá hlubokou stopu a obdiv vůči skromné ilustrátorce, která si prokreslila cestu na New York Film Academy nebo stránky světových magazínů. Ale hlavně, zná cenu života, díky vlastní zkušenosti s onkologickým onemocněním. Život je krásný. A mezi autory, kteří ho dokážou v mžiku ještě víc rozsvítit, bezesporu patří Jaroslav Nykl. No jasně, proto jsou jeho animované příběhy obvyklou tečkou festivalů. A jasnou zprávou. Že k filmu patří láska, něha a pokora. A když jí někdo posílá dál, je to prostě fajn. Díky za Rychnovskou osmičku, speciální a také velmi dobře připravený ročník. Díky přátelé za vaše filmy. A mladým autorům přeji ještě více sdílení, nejen těch po síti. Osmička byla fakt prima, tak nějak jsem měla pocit, že se vracím zas někam domů.… jsem moc ráda, že jste mě pozvali…..
 
Tereza Brázdová, Chrudim

Osmičková přehlídka na osmičkový rok a šedesátileté jubileum k tomu, to by si jistě zasloužilo pořádně dlouhé a květnaté pojednání. Jenomže uplynuly tři týdny od poslední letošní soutěžní projekce, lecjaký vítr rozehnal mé vzpomínky a také nutno vzít v úvahu, že když se Rychnovská osmička před šedesáti lety narodila, můj tatínek filmoval (pochopitelně na osmičku) mé první lyžařské pokusy, jinými slovy paměť už mi tak neslouží, jako sloužívala. Ale možná, že to jsou jen pusté výmluvy. Pod tlakem nejmenovaných redaktorů populárních amatérských periodik zde tedy předkládám několik chaotických vzpomínek na tu letošní jubilantku.

Především mi zůstala vzpomínka na báječnou atmosféru celého víkendu: téměř plný sál diváků (to minulé dva roky nebylo), veselá a rušná nálada o přestávkách, bar s milou obsluhou a celkem smysluplný tzv. rozborový seminář, nebo-li masakrování předvedených filmů nelítostnou porotou, jejíž členem jsem měl to potěšení do třetice všeho dobrého či zlého letos být. Smyslem toho masakru není povýšenecká exhibice našich profesionálních znalostí a zkušeností, nýbrž snaha o navigaci autorů směrem k zajímavějším nebo lépe provedeným budoucím filmům. Neboli snaha o podporování skutečně autorských pohledů, protože mnohé soutěžní filmy tak trochu nemotorně napodobují různé populární žánry, objevující se zejména na našich obrazovkách. Přitom atribut číslo jedna veškeré amatérské tvorby je naprostá tvůrčí svoboda a té je třeba si vážit. Naše kritika má i sobecké důvody – chceme si do budoucna promítané filmy ještě více užít. Jako jsem si já osobně letos s nadšením užíval (dnes už archívní amatérský) film o cyklistovi, který jede za svojí milenkou a přitom musí překonávat takové nástrahy osudu, že k ní dojede coby lidská troska.

Moc se mi nechce do hodnocení jednotlivých filmů, mám totiž dojem, že se stále opakuju, že stále nadávám na dokumenty, trpící přílišným množstvím informativního komentáře, zahuštěného fakty, která tíží a která stejně hned zapomeneme a obvykle je případné kouzlo těchto filmů zakaleno nekonečným hudebním přelivem ( Příběh mozaiky, Alpine route, Lidé od řeky Omo). Někdy mám dojem, že k existujícímu komentáři bylo dotočeno určité množství na míru šitých záběrů, které plní funkci obrazového podkresu, místo, aby diváka primárně fascinovalo to, co se vizuálně odehrává na plátně. Zde přestávám nadávat a začínám chválit. Jako naprostý protipól uvedených příkladů působí film Jak se dělá ságo zkušeného a trpělivého Miroslava Trudiče. Tento film byl sice uveden v kategorii reportáž, dokonce by mohl být zařazen do (neexistující) kategorie postup práce, ale pro mě to je výsostná dokumentaristika, opírající se jen a jen o pozorování situace. Ani jedno slovo komentáře, ani jedno synchronní slovo, jehož smysl bychom pochopili, žádná hudba. Čistá filmařina. Fascinace. Viděli jsme samozřejmě řadu dokumentárních filmů, které nemají výše zmíněný problém, mají třeba jiný problém, například skladebný, ale obsahují výrazné vizuální sekvence, které si vybavuji ( Než si škrtneme, Papír nad zlato), zaplaťpánbůh za ně.

Ještě si vybavuji pozoruhodně výtvarný útěk robota v animovaném filmu Machina, břečťan, břečtan, břečťan ve filmu Hřbitov bláznů, krásné fotografie v dokumentu Utajená výstava, výraznou obrazovou báseň Žena s klavírem, nespoutané salvy smíchu (moje a kolegy Vávry) při sledování ztřeštěného antilyžařského videoklipu Až napadne sníh, vnitřní prázdnotu Instagramerky, politicky nekorektní (díky bohu) ženy a milenky na slevě v hraném filmu Výprodej, Křídla sokolů a sovy pálené, upřímnou zpověď filmaře ve filmu Kamera, klapka, pizza, zajímavou dějovou smyčku ve filmu Za dveřmi, dílo svérázného architekta Jurkoviče v dobře vybalancovaném dokumentu Básník dřeva, kocoura, který spolkne svoji nesnesitelnou paničku v animovaném filmu Gerda, 68 koček v Chocni a ve filmu Panička, kočky a kočičky, Rusa, který se nemůže dostat do Ameriky v animovaném filmu Sergejova cesta, neurotickou slečnu, neustále kontrolující obsah své kabelky v animovaném filmu Něco schází a to je tak asi všechno, co si dovedu vybavit.

Předešlý odstavec by mohl působit jako protimluv k tomu, co jsem o své paměti napsal v odstavci prvním. Ale není tomu tak. Vzal jsem si pochopitelně na pomoc své poznámky z projekcí. 68 filmů v celkové délce 508 minut vyžaduje poznámky. Úctyhodná čísla. Jen tak dál. Ať se do budoucna rychnovský sál plní filmy i diváky!
Miroslav Janek, Praha


Scéna se proměnila, mnohým nám přibylo pár křížků, ale atmosféra – jako bych se vrátil pár desítek let nazpět. Jak jsem řekl na závěr při udílení cen: Musíme si prostě přiznat, že ta letošní, šedesátá osmička se povedla. Samá radost. Hlavně z filmů. Bylo jich hodně, i když těch moc dobrých míň, ale tak to bývá. Radost z animáků a hlavně z přílivu mladé krve. Zdá se také, že Osmička nezahyne, i když už měla namále. Za to budiž dík těm několika obětavcům, kteří se o to zasloužili a hodlají vytrvat i nadále. Přejme jim úspěch.
 
Rudolf Adler, Praha
| Autor: Ondřej Krejcar | Vydáno dne 10. 10. 2018 | 489 přečtení | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout článek

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce. Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server

blank