Pořadatelství soutěží jako umění? Na první pohled se zdá, že jde o přehnanou záležitost. Dění v našem oboru ale svědčí o tom, že takové tvrzení má svoje racionální jádro. Není pořadatel jako pořadatel, a v konečném vyznění se stává, že popularita některých akcí je taková či onaká. Projevuje se nejen v tom, jak je soutěž obsazena autory, ale především kvalitou přihlášených snímků. A ta někdy povážlivě kolísá. Jsou soutěže, které vznikají na základě pořadatelského nadšení, jiné poměrně v krátké době zanikají. A není to vždycky otázka peněz, jak se někdy soudí. Když se něco podobného stane v případě, že akce trvala krátkou dobu, budiž, může se stát, že pořadatelé s malými zkušenostmi zjistili, že u toho nevydrží.
Jiné je to u soutěží tradičních. Jako příklad je možné dát akci, zvanou po několik desetiletí pod názvem Beskydský ještěr. Ještě před rokem pořadatelé, kteří vůbec nedbali na jistá pravidla pořadatelství, ujišťovali, že budou akci dělat jinak, pro mladé. Rok se s rokem sešel a „Ještěr“ ve Frýdku Místku se nekoná. Může se stát, že soutěž skončí z objektivních příčin, například v Ústí nad Labem, kde se po dlouhé době nekonala krajská soutěž. Je výborné, že se našli noví pořadatelé, ve věku čtyřicátníků, jmenovitě již ostřílení autoři, David Surý a Mart Eslem, kteří se pořadatelství pro příští období ujali.
Určitou výhodou pro to, aby soutěž měla svoje dobré parametry, a tím přispěla ke spokojenosti autorů, je vždycky to, že pořadatelé nelení a jdou se podívat na svoje kolegy, jak to dělají jinde. Malý příklad: manželé Majerovi z Vysokova, kteří váží cestu třeba na Videosalon do Ústí nad Orlicí, aby si tak připomněli zdejší atmosféru a především si také promluvili s těmi, které budou chtít přivítat na Vysokovském kohoutu. A takových příkladů bychom našli víc. Nikdo z pořadatelů by si neměl myslet, že si nelze vzít příklad od někoho, kdo má jiné zkušenosti s pořádáním soutěže.
Stane se, že i v soutěži, která má jednu z nejstarších tradic, vyhasnou možnosti pořadatelských podmínek v místě a musí přijít jiní, kteří patřičné zkušenosti mají. Rychnovská osmička by se dnes asi těžko obešla bez pořadatelské pomoci hradeckých filmařů, kteří ji už po dva roky zdárně uskutečňují.
K velké lítosti došlo i v Praze k tomu, že krajská soutěž skončila nezdarem. V tak velkém městě ale lze jistě takové nedopatření napravit. Zkušených organizátorů je zde přece dostatek.
Jistým problémem je to, že se pořadatelé, kteří využívají svých tradičních termínů, nedokáží vzájemně dohodnout na včasném časovém přesunu. Letos se stalo, že HAF Tanvald a Arsfilm Kroměříž vzájemně termínově kolidovaly. Podíváte-li se na seznam autorů, kteří figurují na seznamech obou soutěží, přichází na mysl myšlenka, že se prostě nemohou roztrhnout, aby mohli být na obou místech. A tak se dostáváme znovu k tomu, že pořadatelství soutěží je do jisté míry uměním. Uměním především obstát před autory. Pro ně jsou přece soutěže určeny.
