Závěr Videosalonu v Ústí nad Orlicí vyústil v problému, zvaném hlasovat veřejně nebo uzavřít soutěž tradičním, kabinetním způsobem rozhodování poroty o konečných výsledcích. Podle pořadatelů má dojít k návratu dosavadního systému, který obvykle na jiných soutěžích předchází vyhlašování výsledků akce. Ozvala se reakce, přinášející možnost hlasovat o tom, jak to má být v budoucnu.
Nemám chuť se přiklánět na tu či onu stranu, abych nebyl v podezření, že bych chtěl zastánce té či oné varianty ovlivňovat. Spíše jen několik poznámek. Ta první připomínka je, že ať se to někomu líbí nebo nelíbí, o koncepci, programu, porotě a způsobu rozhodování o výsledcích soutěže přísluší toliko a jen pořadateli. Tečka. Zaznělo několik připomínek, které stojí za zaznamenání, i když počty přečtení výzvy NIPOS Artamy jako pořadatele neodpovídají tomu, kolik lidí hlasovalo. Je to jen jedna pětina z nich, kteří se do hlasování pouštěli. To je poměrně významný ukazatel, jako kdyby na konečném výsledku až tolik nezáleželo.
Z těch ohlasů snad jednu malou připomínku. Pan Becker poukázal na to, že vedení našeho oboru je jako naši politici, když poslouchají to, co nařizuje Brusel, a stejným způsobem reagují po rozhodnutí UNICA vrátit se k uzavřenému jednání o výsledcích soutěže. Opak je pravdou. Byli jsme to my, kteří jsme navzdory našim dlouholetým tradicím začali provádět ono show s veřejným hlasováním poroty. A to podle toho, jak se to už po několik desetiletí odbývalo na soutěžích UNICA. Bylo to přání autorů už minulých generací, když v osmdesátých letech tento způsob hlasování mohli zhlédnout na soutěžích UNICA v tehdejších socialistických státech, v Chemnitz (tehdy v Karl Marx Stadtu) nebo v Siofóku. Tehdy onen návrh neprošel.
Dá se pochopit, že ne všichni se zajímají o dějiny našeho oboru. Přece dříve to byl nějaký film a dnes už máme třicet let video. Že to je jen jiná technologie, mnohé prostě nezajímá. Víme, že se teorie navzdory této změně neproměnila. Autoři se soustřeďují především na přítomnost a také na to, jak uspějí sami na svých soutěžích. Z lidského hlediska je to pochopitelné. Každý autor vidí svůj film jako lepší než autorů ostatních. A když neuspěje, hledá viníky především v porotě, která jeho film dostatečně nepochopila. Znám příklady požadavků na to, aby se dokonce každý z porotců vyjádřil písemně. Aby bylo možné říci, že ten a ten porotce s jeho autoritou ale na jiné soutěži o jeho filmu napsal to a to.
Z blízkého okolí vím, že se totéž týká i adeptů, kteří se hlásí na režii pražské FAMU. Mnozí mladíci se domnívají, že umění začíná s rokem jejich narození. Podivují se nad tím, že zákonitosti kompozice obrazu znali už malíři minulých staletí a principy dramaturgického uspořádání se rodily už v Antice. Prý to nepotřebují vědět, protože to, co chtějí, to si přece „vygooglí“ na svém chytrém mobilu nebo na počítači. Předem se omlouvám za ten novodobý hovorový výraz. Pokud bychom si tohle mysleli všichni, mohli bychom se lehce stát národem naprostých idiotů, kteří by mohli promluvit o závažných věcech jen tehdy, kdybychom měli v kapse onen chytrý telefon. Ale nechci se opírat o mladou generaci, v té své bych toho našel také hodně z toho, co by stálo za zaznamenání. A nebylo by to také příliš lichotivé.
