Po třech desítkách let kulturní aktivity mezinárodně uznávaného amatérského filmaře byly v posledních dvaceti letech reakcí na mé úspěchy ze strany politiků města Regensburgu, kde žiji, většinou jen posměch a ignorance. Když jsem pověsil svou kameru, jak se říká na hřebík, sáhl jsem po peru a pustil se do psaní autobiografického románu. Použil jsem v něm řadu osobních autentických zkušeností, ale i příběhy mé rodiny. Popsal jsem příhody malého chlapce, který byl koncem 2. světové války unesen z Berlína do Čech, a donucen pak v Čechách žít. Vyprávím o osudu německého dítěte po okupaci, dospívajícího a později mladého muže v době socialismu v Československu i o těžkých časech po návratu do Německa.
V roce 2015 vydalo můj román pod názvem „Einmal ein Fremder, immer ein Fremder“ rakouské nakladatelství NOVUM. Neznámý začínající autor to nemá v Německu snadné. Kromě nemnoha prezentací knihy doplněných případně autorským čtením je několik málo prodaných výtisků vším, s čím může počítat. Během roku 2016 se mi za podpory a pomoci přátel v České republice podařilo knihu přeložit do češtiny a v prosinci téhož roku ji vydalo brněnské nakladatelství Tribun. A tak konečně vyšel můj román „Jednou cizincem, provždy cizincem“ i česky. Smířil jsem se s malým nákladem. Jednak z finančních důvodu, neboť jsem nesehnal žádného sponzora, který by se se mnou na vydání knihy podílel, a rovněž jsem předpokládal, že si román koupí pouze ti čtenáři, kteří znají z dřívějších dob přímo mě, nebo mou rodinu.
Kniha si však získala pozornost nejen těch několika předpokládaných známých, ale vyvolala i zájem českých knihoven a muzeí. Jako první si ji objednala knihovna Muzea města Ústí nad Labem a vzápětí i vedení děčínské pobočky Státního oblastního archivu v Litoměřicích. A nyní se mi dostalo ocenění, kterým se může pochlubit pouze několik málo zahraničních autorů. Můj autobiografický román přeložený do češtiny bude zařazen do Knihovny Národního muzea v Praze. Paní PhDr. Eva Lachmanová mě požádala, zda bych jí mohl svou knihu pro knihovnu poskytnout. Okamžitě jsem paní doktorce zaslal oba výtisky, překlad i originál.
Pro mne jako pro začínajícího zahraničního autora je nepopsatelnou ctí a vyznamenáním, že mé knihy budou zařazeny k dílům významných českých i mezinárodních tvůrců. Takovému ocenění se mezi umělci i spisovateli říkají “výstup na Olymp“. Mít dílo ve sbírce tak významné instituce, jakou je Knihovna Národního muzea v Praze, je zárukou toho, že název a obsah knihy i jméno autora nebude tak rychle zapomenuto. Vždyť jde od roku 1818 o druhou největší veřejnou knihovnu historických fondů České republiky.
Tento zájem o můj román mě inspiroval k zamyšlení. Po mém návratu do Německa, když jsem si jako místo svého budoucího působení a nového domova zvolil Regensburg, město mě uchvátilo svou krásou i historií. A jak jsem své začátky popsal v románu: „nechtěl jsem zůstat pouze normálním občanem, ale chtěl jsem se stát částí jeho pestré mozaiky“ Do jisté míry se mi podařilo toto přání sám sobě splnit. Mé úspěchy na poli amatérského filmu i můj česko-německý původ však vyvolaly u řady městských politiků nepříznivé reakce, závist a ignoranci. Po výše zmíněných třiceti letech úspěšné mezinárodní reprezentace města i Německé spolkové republiky v oblasti amatérského filmu, jsem se pojednou ocitl tak zvaně na indexu. A v souvislosti s mými postoji ke kulturní politice města uvalily na mě regionální noviny dokonce jakousi cenzuru. Konečně, co může politicky nezávislý a hlavně kritický kulturní aktivista od zkorumpovaného vedení města očekávat?
Zcela jinak byly mé zásluhy o amatérský film a mezinárodní, zejména přeshraniční kulturní spolupráce a další aktivity vnímány v zahraničí. Mé krátké filmy reprezentovaly město Regensburg i Německo na čtyřech kontinentech a mezinárodní výbor UNICA (člen UNESCO) ocenil mou filmařskou úroveň i přínos tomuto oboru Zlatou plaketou.
