Když jsem byl kluk a s rodiči jsme se vrátili z nějaké vycházky, výletu či návštěvy, kde se nám to všem líbilo a bylo nám tam dobře, tak to moje maminka, po příchodu domů zrekapitulovala úslovím: Tam bylo škoda nebyt! No a zrovna tatáž myšlenka, kterou jsem v titulu trochu zesrozumněl mi naskočila, když jsem se prohraboval svými zápisky a podklady, které jsem nashromáždil na třech, Prakticky v jednom týdnu uskutečněných filmových přehlídkách mladých a nejmladších filmových nadšenců : zemské kolo Zlatého slunce ve Dvoře Králové, Juniorfilm tamtéž a zemské kolo moravské v Brně.
Zlaté slunce Královédvorské 2015
Tak zní oficiální název prvého z nich. Nabídl kromě tradičně nadstandardní péče o autory i porotu, dvaadvacet filmů mladých autorů z Čech ve dvou věkových kategoriích – do 15. let a do 19. let. V drtivé většině se jednalo o filmy hrané, od prvotních, zatím sice neohrabaných, ale nadšených pokusů vyprávět kamerou příběh, až po slušně dramaturgicky a filmařsky provedená dílka dávající tušit, či již napovídající o potenciálu, který může brzy překvapit. Potěšitelné bylo i zjištění, že mladí autoři nepreferují jen film hraný, animovaný, ale věnují se i experimentu a kupodivu i reportáži.
V kategorii do 15. let výrazně zaujal Filmový tábor Aertěk, jehož hrané filmy
Pro Elišku – nostalgický návrat na místa ne tak dávného štěstí, které mělo tragické vyústění a
Hermes – svižná nadsázka o padouších a superhrdin–ech (-kách), nesou známky scénáristické přípravy a určitě i talentu, který mladí filmaři v těchto filmech předvedli.
V technice hraného filmu jim zdatně sekundoval film Matěje Čipery
Přepadení, jehož vyprávěcí schéma napovídá stejně tak pečlivou scénáristickou přípravu. Příběh o tom, že jak je lehké dát se na špatnou cestu neznamená, že stejně tak lehké bude z ní sejít. I když v tomto filmu to bylo čítankově snadné – já jsem si to vyložil jako pohádku, ve které se něco zašmodrchá a v závěru (pohádkově) rozšmodrchá.
V téže věkové kategorii na sebe upoutaly animované filmy
Hlídač 53, kolektivu Čtvrtek – ZUŠ Pečky,
Žlutý příběh Valentiny C. Uhia a film
Tvary Šimona Roubala. Zatímco Žlutý příběh je rozverná dějově uzavřená miniaturka důsledně v obraze i v textu ctící žlutou barvu, zbylé dva filmy jsou zdařilými animačními etudami. Prvý kvalitně vytváří interakci kreslené postavy s reálnou, ve druhém jsou citlivě rozanimované geometrické tvary.
Slovy šest filmů autorů starších nepotěšilo hlavně svým počtem, kvalita různorodá, za zmínku stojí báječná reportážní fikce
Plzeňské Metro, Ondřeje Černého, který sice v závěru ztrácí dech a někdy se pere komentář s hudbou, ale nasazení a odpich má film svižné; nebo experiment
Morozovův koktejl Jana Bergla, svrchovaně parodická, ale vážně se tvářící upoutávka na fiktivní film téhož jména, pro mne navíc příjemně protiruská a nevážná.
Z žánru hraného filmu – dle mého soudu spíše experimentu - zaujal film
Zpět Pavly Kafkové, využívající efektu pozpáteční projekce, kdy zpětné zobrazování odhaluje příčiny našeho konání a předestírá tak, coby memento, krutou pravdu o nevratnosti některých našich činů. Slušnou filmařinu nese i film
Hoffmanův replikátor, o převratném vynálezu na množení čehokoliv, Kolektivu Junior TV Plzeň.
Juniorfilm – memoriál Jiřího Beneše
Konal se letos již po jedenadvacáté, tradičně ve Dvoře Králové, tradičně dobře zorganizovaný, tradičně s početnou porotou, tradičně i s dětskou porotou, tradičně již s mezinárodní účastí a tradičně již také pod patronací Tomáše Magnuska. Filmů se sešlo (tradičně) mnoho, letos jich soutěžilo přesně 60!
Věkové kategorie počítají s autory do 10 let, pak následuje skupina 11 – 14 let, poté 15 – 18 let. Dále pak soutěží kolektivy do 18 let, autoři nad osmnáct let, včetně dospělých, jejichž tvorba je věnována dětem a jejich aktivitám. Porce tedy více než vrchovatá!
Hodnocení početné poroty nebylo lehké, nejen pro velký objem filmů, ale i proto, že ceny se nerozdávají v jednotlivých kategoriích technologických, ale věkových. A to je někdy opravdu obtížné. Ale ceny byly ve shodě celé poroty uděleny a tady je jejich výčet.
V nejmladší věkové skupině uspěl hraný film s názvem
Polibek Richarda Skotáka. Roztomilá historka o tom, že není daleko doba, kdy ovládlí (či spíše zblblí) technickým boomem elektronických přístrojů, si i ten polibek budeme dávat přes displej tabletu!
Film
Prázdniny 2011, Marka Rašky jsou kombinovanou technikou deníkově vyprávěné zážitky z prázdnin. Kombinace fotek, kreseb, věcného triku a jednoduchých animací s vlastním úsporným komentářem je živým záznamem událostí s důrazem na rodinné naplnění letních měsíců.
O křehkosti a zranitelnosti kamarádského vztahu a tak říkajíc prkotině, která roztržku způsobí, pojednává milý holčičí hraný film Kláry Lepeňové a Elišky Knoppové ze Slovenska,
Kamarátky.
V následující věkové kategorii převládaly filmy animované a mezi nimi nejvíce zaujal pohodový film kombinující hranou a animovanou techniku s názvem
Pevnými nohami v oblakoch, slovenské mladé autorky Sáry Lovecké.
Mezi hranými filmy suverénně zabodovala
Karkulka Martiny Durčákové a Sofie Lepeňové. Klasická pohádka, téměř rodinné stříbro pohádkové tvorby vůbec, pojatá velmi volně, ale přitom citlivě, s vtipem, originálními nápady a více než zdařilou realizací.
Richard Skoták z Blanska natočil dokument
Moje sestra J. S., o své malé sestřičce, ze které, jak lze vycítit z filmu, je úplně nadšen. Nesklouzává ovšem do snadného efektu těžícího z roztomilosti té malé holčičky, ani nijak nehraje na city. Je to film o jeho sestřičce, ale je to hlavně film o něm samém, o jeho nové roli, změněných prioritách, nových povinnostech, ale hlavně je to kouzelný film o nefalšované bratrské lásce.
V sólo autorech do 18 let ocenila porota film
Skřípající vlaky Vojtěcha Konečného. Já jsem z toho filmu trošku rozpačitý, příliš mne nezaujal, spíše bych řekl, že mně oslovil negativně. Spadá do ranku existencionálních filmů, kdy výsek dne nějaké osoby má postihnout jakési poslání, nenaplněnost něčeho či zárodek nového, aniž by bylo sděleno proč, o koho se jedná, odkud je, kam směřuje. Trochu mně to připomínalo postavy z románů Murakamiho či z filmů Antonioniho. Nelze filmu upřít formální úroveň, citlivou kameru a zvukovou stránku, ale většina dialogů byla pro mne rafinovaně vyspekulovaná a jaksi záměrně odtažitá (dle mne) - rozuměj blábol.
V tvorbě kolektivů do 18 let opět zabodoval již zmíněný hraný film
Hermes z Filmového tábora Aertěk.
Animovaný film kombinovaný s reálem
Týden lesních proměn v sobě kumuluje mnoho multimediálních disciplín - však také pochází z Multimediální tvorby ZUŠ Ledeč nad Sázavou - a to jak samotnou filmařinu, tak bravurní originální výtvarnost, poezii, bezbřehou fantazii a odzbrojující upřímnost a vtip. Minimalistická scéna lesního paloučku, kde lidé ztrácejí předměty, „přetaví“ tyto fluidum lesa v báječné potvůrky, kterým je přiřknuto trefné poetické pojmenování. Paráda.
Vodu ne! , tak zní název hororové historky, kterou natočil pilný a plodný kolektiv Filmového tábora Aertěk, příběh o nucené špatné zkušenosti s vodou a následnému přirozenému odmítání jí.
V kategorii nejstarších, tedy nad 18 let kvalita vyskočila hodně nahoru. Výrazně zaujaly dokumenty, shodou okolností oba se dotýkaly problematiky zdravotně a mentálně postižených spoluobčanů.
Zvláštní znamení, film Ing. Jana Vačleny, toto filmové dílko citlivě, civilně a nepateticky mapuje denní život mentálně postižených, jejich zápas se školou, dílenskou prací, na lékařských vahách odměřuje a vkládá i jejich osobní vyznání a hlavně je provází v jejich tanečně divadelních aktivitách, v nácviku směřujícímu k finále – společnému koncertu se skupinou Javory, s Hanou a Petrem Ulrychovými. Prostý, čistý, dojemný film.
Druhý film věnující se tentokrát postiženému jedinci, je film
Král Vojta, o neradostném osudu mladého muže, realizovaný formou časosběrného snímání, zaznamenávající rok po roce nepatrné pokroky v jeho dovednostech a schopnostech. Film vyrobila Tvůrčí skupina Večernice, která se věnuje péči o postižené a není to z jejich dílny první takový film.
Počinem, který tak trochu trčí z této přehlídky, je pro mne autorský film Kateřiny Němcové
Když vysvitne slunce. Je to zdánlivě prostý příběh dvou bratrů, na dětství s velkým věkovým rozdílem ( jeden je předškolák, starší je patnáctiletý pubescent ), kterým zemře maminka, jejich životní jistota a kotva; otec, kterého tato skutečnost srazila na dno a útěchu hledá v alkoholu, ztrácí pro ně význam autority a opory. A tak, i přes rozdíl věku a výraznou odlišnost osobních, právě věkem daných priorit, nacházejí k sobě, a možná i dík dramatické komplikaci, definitivní, maminkou posvěcenou cestu. Krásný lidský příběh! Klobouk dolů!
Zlaté slunce Brno
No a o týden nato, tentokrát v Brně, rozzářilo se Zlaté slunce poznovu, aby zhlédlo na filmy autorů z Moravy a blízkého okolí. V Brně měla soutěž premiéru, ale kolektiv klubu Lávka v čele s Mirkem Obrátilem, zvládli organizaci se ctí a i ku spokojenosti hojného počtu přítomných autorů. Mnohé soutěžící filmy byly k vidění již na Juniorfilmu, no přesto i zde bylo pro porotu nelehké vybrat z 52 filmů ty nejlepší.
V nejmladší kategorii zvítězil i zde Richard Skoták se svým dokumentem
Moje sestra J. S.Sekci hraného filmu ovládla ZŠ gen. Z. Škavrady z Ostravy se svou kouzelně živelnou, recesistickou, s nadsázkou pojatou filmovou „ bezstarostnou jízdou „ s názvem
Sněhurka a sedm trpaslic. Úsměvná úcta - neúcta s jakou je pojat text klasické pohádky je nápaditá, obrazovým, slovním i hereckým humorem sršící feerie, jdoucí poctivě po ději, ale vypráví ho po svém s neodolatelnou lehkostí a originalitou i za včlenění současných reálií. Mnohde by se dalo ještě stříhat, ne úplně šťastná je absence stativu, ale celkový umělecký dojem je báječný.
Mladí animátoři příliš nepřekvapili, úroveň jejich filmů byla zhruba stejná, ale věřme, že Multimediální tvorba ZUŠ Ledeč nad Sázavou, Michal Brož, Šimon Pelikán, Karolína Zelinková i kolektiv ZŠ Ostrava Mariánské hory, jejichž počiny porota nakonec ocenila, mají již nyní ve výrobě či jen v plánu dílka pokročilá.
Romeo a Julie, zajímavý experimentální pokus Terezy Holečkové nám předvádí, jak lze Shakespearovo drama vtěsnat do minuty a s použitím jednoho prostředí, několika málo herců a několika málo titulků odehrát v daném čase celou hru.
Kolektiv ZŠ Krásného Brno se prezentoval videoklipem
Seděla na jeden záběr, výborný nápad vytvořit jednozáběrový film s vlastním orchestrem a zpěvem, s vlastní choreografií a i filmařskou invencí, který doslova za pochodu rozezpívá a roztančí celé osazenstvo hudebního soustředění jednou jedinou písničkou.
Prakticky stejný nápad vznikl v Blansku, který filmově zaznamenala Tereza Baraňaiová pod názvem
One Take Erbenka. Opět zpěv, tanec, a neustálý pohyb po chodbách školy (tentokrát pozpátku!), a již nikoliv jednozáběrově, s větším počtem hudebních stylů a skladeb a za pomoci playbacku, ale, stejně jako v Brně, tak i zde s báječnou živelností, nasazením a chutí.
Starší autoři si zaexperimentovali – a dlužno říci, že zdařile - s propagací, reklamou či vizitkou své školy, jíž upozorňují na její přednosti a náplň studia. Zatímco
Propagační spot SŠUP aneb Jak vidíme školu my Jiřího Procházky a Barbory Skálové pracuje se seriózními informacemi a věcně a pečlivě nevynechá žádný potřebný údaj,
Reklama na SŠUM Adély Kropáčkové sází spíše na nadsázku a vtip a moment překvapení.
Velmi netradičně, opravdu hledačsky pojala svůj černobílý experiment
„Em Pé“ Martina Pavlíková. Jedná se o, mám zato že fiktivní dialog dcery s otcem, který snad nahrazuje nikdy neuskutečněný, ale niterně chtěný rozhovor, kdy dcera ventiluje své názory a pohledy a vidění dějů a věcí i otázky vlastního směřování. Obraz „se někde toulá“, místy koreluje s textem, ale spíše jsou to obrazy a momenty, které uvíznou v hlavě a nevíme proč. To je ta dobrá stránka filmu. Osobně ale vnímám výlevy té dcery jaksi natruc, jakoby ostentativně jiné, provokativní a umělé a důsledně chtějící šokovat. Přirozeně se mohu mýlit, ale jako filmový počin to respektuji a ctím.
V sekci animované filmy zazářila dvojice Jiří Fikejz a Jakub Brokl a posbírala všechny ceny! Specielně Jakub Brokl ve svém filmu
Travelling with the iron Golem – China ( jak já nenávidím dlouhé a navíc anglické názvy českých filmů!!!), dokladuje jak suverénním tvůrcem je. Design jeho loutek, design prostředí a rekvizit, ctění cizokrajných reálií bravurně převedené do neobvyklé, dovolím si říci Legové výtvarnosti, je dokonalé. Animace citlivá, čistá, promyšlená. Stavba příběhu a jeho vyprávění snadno čitelná, cílevědomá. A tím vším se navíc nese jemný, ale vědoucí a chytrý humor. Prostě paráda.
Zajímavý dokumentaristický pohled do nebezpečné neřesti současného světa, do problematiky drog, nám nabídl Filip Kýn ve filmu
Vyrůstali jsme spolu, kde formou rozhovorů s kamarády prezentuje nejen jejich, ale i obecné motivace a průběh drogové závislosti, aniž by mentoroval či varovně zvedal prst.
Do světa módních návrhářů dává nahlédnout film
Brněnská autorská móda od autorek Martiny Pavlíkové a Evy Vašíčkové. Na práci dvou mladých návrhářů a jejich prací připomínají stále již zřetelný odklon od tzv. konfekce k opravdu originální a autorské módě.
Hrané filmy této věkové skupiny mně příjemně překvapily tím, jak byly různorodé, nápadité jak obsahově, tak i formálně, a také hodně hovořily o talentu jednotlivých autorů a co jim, jak se říká chodí po rozume.
Těžko bych věřil, že se mladý autor pustí do Orvelovské tématiky Velkého bratra, ale stalo se. Film s číselným názvem
5224 Vojtěcha Konečného je právě toho důkazem. Zdánlivě těžkopádný, doslovný a stejně tak zdánlivě zdlouhavý, nicméně ale výtečně inscenovaný s citlivým a úspěšným výběrem lokací i interiérů, s dokonale zvládnutými hereckými party a s maximálně vysokou výpovědní a pocitovou hodnotou. Napjatě jsem čekal, jak bude film ukončen, protože gradace děje neustále rostla a prostoru mnoho nezbylo, ale pak, alespoň pro mne, přišel vrchol filmu. To když si dívky s netečným výrazem sundají blůzy a sednou si k holé zdi za níž se ozývají rány a nářek trestaného je mrazivá dechberoucí tečka filmu. Klobouk dolů!
Osud natočil Filip Alex Svoboda, ale hned musím dodat, že toho ozajstného natáčení tam mnoho nebylo, spíše bych film zařadil mezi experimenty s přídomkem hraný. Formální stránka filmu je ale fantastická – pomocí fotek, pixilací, časoměrného snímání, je vytvořen obraz, který žije a hýbe se, jakkoliv je statický. A to tím spíš, že se zabývá a spodobňuje člověka při parkuru, tedy činnosti vrcholně dynamické! Ale divák nemá pocit, že by byl šizen, naopak, extrémní polohy těla a citlivý střih vyvolávají pocit kontinuálního pohybu a děje. Stejně tak obrazové vyprávění příběhu je promyšlené a cílevědomé a dobře si notuje s komentářem, slovním hybatelem děje. Námět je trošku morbidní a bizarní, ale přesto dodám, že i uvěřitelný. Kismet je kismet.
Vítězem hrané kategorie, se na domácí půdě stala Kateřina Němcová s již výše opsaným filmem
Když vysvitne slunce. A asi mi to Kateřina odpustí, když na ni bonznu, že tento její film se jí stal klíčem, který ji odemkl dveře a umožní ji tak od podzimu studovat filmovou režii na UTB ve Zlíně. Gratuluji jí i za Vás.
No a co dodat, kromě toho, že mně už brní ruky, jak furt glfkám do klávesnice, abych se s vámi podělil o dojmy a postřehy ze tří přehlídek mladé filmové tvorby ?
Bylo mi tam fajn, bylo mně to milé a bylo toho dost! Holt, jak říkala moje maminka: Tam bylo škoda nebýt!
