Nedílnou součástí Malého filmového festivalu mladé tvorby Brno 16, a to součástí, která soutěžnímu klání předchází, je již tradiční filmový workshop - po našem řečeno a mnou i lépe vnímáno – tvůrčí filmová dílna. Pod tímto vznešeným a vzletným a mnohé napovídajícím názvem, se však skrývají „neúprosné filmařské galeje“ ne nepodobné sportovnímu zápolení známého pod označením Ironman či Triatlon. Stejně tak, jako ti sportovci, tak i účastníci dílny plní několik disciplín, přirozeně ne sportovních, ale filmařských - a to navíc nejen tři, a jestliže sportovci mohou dokončit závod, kdy ho prostě dokončí, filmaři na to mají čas daný, nelítostně limitovaný a šibeničně nedostačující. Výsledkem pro ty prvé je totální vyčerpání a jen pro někoho možná nějaká medaile, pro mladé filmaře to vyčerpání také platí, ale výsledkem jejich snažení znamená pro všechny zcela určitě hotový filmový příběh, prostě jejich film.
Asi si po přečtení předchozího možná mnohý řekne: A to tam fakt vůbec někdo jede, když je to takový záhul? A ví o tom jejich rodiče?
Budete se divit, ale skutečně jede a dlužno poznamenat, že je jich rok od roku stále víc a že přijíždějí rádi a s nadšením a chutí a i z velké dálky. A rodiče o tom nejenže ví, oni tam totiž jezdí s nimi a nepokrytě a až dojemně jim fandí a jsou na ně pyšní. Kde jinde totiž je dáván smysl filmovým snahám jejích ratolestí a jejich dosud nekonkrétním pokusům s filmovou kamerou, kde jinde než v kruhu stejně postižených vrstevníků a nadšenců filmování. A to tím spíš, že se vše děje pod laskavou, přínosnou a navýsost odbornou patronací filmových tvůrců a léta již tvořících a úspěšných filmových praktiků. A tak mnohý rodič najednou poznává, že i film, jako mimoškolní aktivita, má nejen smysl a je srovnatelný s jinými kroužky či disciplínami, ale jeví se i jako možná perspektiva uplatnění či možného zacílení na budoucí studia jejich potomka. Tady byli v centru dění, tady byli účastni toho tvůrčího kvasu a zápolení, aby i oni spolu se svými dětmi, byli nakonec odměněni kouzlem rozzářeného stříbrného plátna, na němž je prezentován „i jejich“ film.
Film, který si mladí tvůrci na místě vymysleli, napsali a k realizaci připravili, dali dohromady štáb a techniku, průběžně omrkli lokace, improvizovali s kostýmy, sami sobě byli herci, kameramany, střihači a režiséři. Ale také hudební redaktory, výtvarníky, zvukaři a bůhví čím vším ještě možným, konče i těmi příslovečnými děvečkami pro všechno. A to vše za neuvěřitelně krátkou dobu, plnou hektiky a trápení, nevyspání a někdy i slz a dílčích radostí. Nadarmo však nic z toho není a určitě to stojí za to, protože, jak je již tradicí, mnohý film vzniklý v rámci této tvůrčí dílny, je následně více než častým a úspěšným sběratelem ocenění na filmových přehlídkách mladého filmu.
Ale pojďme pěkně po pořádku:
Vše to – tedy Malý filmový festival mladé tvorby - začalo 17. října jako malý, ale ne nevýznamný souputník 54. ročníku druhdy slavné Brněnské šestnáctky. A začal tak trochu naopak. Totiž, je nepsaným kulinářským pravidlem, že pověstná chutná třešnička bývá až nahoře a jako poslední nej nej ingredience korunuje dort. A tady se začalo právě tou třešničkou, jmenovitě tedy projekcí animovaných filmů Jaroslava Nykla, které tu třešničku nejen připomínají, ale i tak sladce chutnají, a těch se namlsaly děti z mateřských škol a čerství prvňáčci při projekci v sále Břetislava Bakaly.
Téměř v zápětí, ale na jiném místě Brna, vypukl workshop resp. vypukla tvůrčí filmová dílna, jejíž úvod patřil přednáškám s projekcí, z nichž v jedné, slovem a i na filmových ukázkách demonstroval Milan Šebesta (filmový tvůrce a ext. pedagog UTB Zlín), zavilý přítel a nadšenec animace a filmových triků, principy a postupy při jejich vytváření a odhalil tak mnohé ze své bohaté praxe, použitelné i pro tak zdánlivě odtažitě zaměřenou filmovou specifiku, hraný film. Druhý z lektorů Vít Šaroun (student film. režie na UTB ve Zlíně) se věnoval chronologii vytváření audiovizuálního díla, o důležitosti literární přípravy, o neoddiskutovatelné roli scénáře, a hlavně, o nezbytném a režijně důmyslném a nápaditém propojení všech složek tvůrčího snažení, aby nakonec vzniklo smysluplné, hodnotné a divácky akceptovatelné dílo, kterým se tvůrce zapíše do jejich srdcí a duší.
To jiné místo z úvodu předchozího odstavce znamená Středisko volného času Labyrint, kde již podruhé našli organizátoři výtečný azyl a zázemí pro Malý filmový festival, a lze jen políbit jejich šťastnou ruku, protože budova Labyrintu je skutečně jakýsi labyrint místnůstek, chodeb a různých zákoutí, přímo vyzývajících k rozličnému filmovému využití, ať už pro filmování samotné či jen pro početná tichá zákoutí, kde lze v klidu postprodukčně dokončovat natočený materiál v počítači, čehož se i vrchovatě využilo při natáčení letošní kolekce filmů. A navíc sluje toto středisko projekčním sálem s dostatečnou kapacitou, ale i společenskou místností umožňující občerstvit se a i něco malého zakousnout, o dostatku sociálního zařízení nemluvě. Tedy nejen díky za příhodnou budovu, ale vlastně i za to, že veškeré akce a aktivity soustředili právě sem a zjednodušili tak průběh celé této bohumilé akce. A tak, ledva skončily přednášky, rozjely se filmové maratónky několika skupin, z nichž některé jsou již každoroční a tvoří samostatný štáb, jiné vznikly přímo na místě z těch mladých filmařů, kteří tu byli poprvé či se těm tradičním skupinám nedostávalo plného počtu. V mžiku se zprovoznila technika, sem tam se ještě doladil a nebo vůbec překopal scénář a šly se hledat lokace. A ani to netrvalo dlouho, již se rozeběhlo nejméně šest kamer třímaných nabuzenými mladými tvůrci v jejich snažení o poctivou a osobitou filmařskou výpověď. Organizátoři tak mohli lehce zadýchnout, předpřipravili stříhací stavy a po zařizování všeho možného jim konečně vybylo trochu času na šálek dobré kávy.
A stalo se něco, co se stalo při této akci snad poprvé a bylo to, alespoň pro mne, neobvyklé a nezvykle kouzelné. Totiž, zúčastní-li se takové tvůrčí dílny student základní školy, musí ho doprovázet dospělý. Na to jsou nějaká nařízení a nelze je než respektovat. Obvyklá je skupinka žáků s doprovodem pedagoga, což se i děje. Tentokrát bylo dost účastníků mladší kategorie, kteří přijeli sólo a při jejichž výletu by byl doprovod pedagoga luxusem, a tak přijeli s rodiči resp. s rodičem. A ta část dne, kdy mládež v blízkém okolí Labyrintu natáčela své záběry a rodiče u toho nechtěla mít, soustředila všechny zbylé do místnůstky s občerstvením. Po počátečním, jakoby logicky separátním rozmístnění došlo pozvolna k plynulému propojení rodičů se členy organizačního štábu, s lektory, s technickým personálem střediska a i nahodilými hosty a vytvořila se množina na stejné frekvenční vlně se pohybujících individualit, která však, při odposlechu jejich řečí, reakcí a vzájemných akceptací, dávala dojem jednolitého orgánu, který funguje právě proto, že je tam jeden každý, a kdyby jen jeden vypadl, zřítí se množina, jako domeček z karet. Ale nevypadl nikdo, z té téměř hmotné vzájemnosti to prostě ani nešlo. Vznikla rodina, rodina lidí vidících se většinou poprvé, velká rodina, kterou stmeloval jeden duch porozumění a vzájemného respektu. Náhodný příchozí by již vůbec nepoznal, kdo je lektor, a kdo rodič, kdo rozumí filmové technice a kdo vděčně přijímá rady, kdo má za sebou prvé metry filmování a kdo je letitý filmař, kdo k filmování obdivně vzhlíží či kdo ho teoreticky preparuje. A jsem přesvědčen, že ačkoliv bylo venku krásně slunečno, nad Lužánkami se jisto jistě vznášel obláček a na něm si filmoví bohové dojetím zamačkávali slzy.
Nicméně tato krásná směsice člověčiny a filmařiny již zůstala, byla stále latentně přítomna a trvala takto skvělá po celou dobu konání Malého filmového festivalu. Ještě dopolední zřetelný individualismus vzal za své a cokoliv dalšího se dělo, dělo se tak za účasti téměř všech přítomných, včetně těch mladých filmařů, jejichž profesní účast na projektech byla splněná. A tím mám na mysli večerní projekci filmů vzniklých na předchozím ročníku tvůrčí dílny či následné sledování divadelního představení s názvem: Jak se stát hrdinou – Návrat ke kořenům, které nabídlo skvělé divadelní uskupení MA-MA-MA-TAYs.
I příští den měl zhruba stejný půdorys. Dopolední workshop, tentokrát pro příchozí a pokračování či spíše finiš natáčených projektů, jejichž podvečerní premiéra se kvapem blížila. Jednotliví mladí filmaři měli vesměs obraz pohromadě a první řazení záběrů napovědělo, zda-li jsou nutné dotáčky či lze přikročit k fajnšnitu, což, rozumíme si asi, je definitivní střih. No ale pak přijde ještě postprodukce a, jak praví klasik, času je málo a voda stoupá...!
Dopolední workshop, tvůrčí filmová dílna pro příchozí, byl pro mne další, ale v dobrém smyslu slova neskutečný zážitek. Účastníky této tvůrčí dílny byli totiž žáci devátého ročníku Zvláštní školy, Palackého v Brně, v doprovodu jejich učitelky, paní Evy Doležalové. Tato božsky trpělivá a tolerantní paní, zvládala značně nesourodou skupinu kluků a holek s obdivuhodnou laskavou suverenitou, ale dovedla být i pedagogicky nekompromisní a důsledná. Faktickým šéfem tohoto workshopu byl Ivoš Procházka, protože tyto děti měly zájem o akci, přímé natáčení, než o nějaké teoretické výklady. Za bedlivého jeho dozoru a průběžných rad a doporučení, kterými jsme je naváděli, se kurážnější žáci chopili kamery a formou představování natočili jakousi anketu, kde se jejich spolužáci po jednom představili a projevili své tužby a zájmy či i do kamery něco předvedli. A byli kouzelní, s rozdílnou mírou otevřenosti a kuráže šel jejich rozptyl od naivní dětské říkanky přes přiznání jisté dívenky, že ve volném čase má nejraději kouření cigaret až po dosti peprnou anekdotu jednoho mládence. Následně pak vytvořili dvě skupiny a obě, každá po svém, vymyslela a natočila reklamu na šampón proti lupům. Čas s nimi strávený byl úžasný, ta směs spontánnosti, zakřiknutosti, lehkého drzounství i naivní otevřenosti či bezradné plachosti mě fascinoval tím spíše, že to vše probíhalo v naprosté kázni a respektu. Následné hlasité reakce při projekci jejich filmování byly jistě pro ně, ale i pro nás, krásnou zvukovou tečkou za smysluplně stráveným dopolednem.
Odpoledne pak, kdy mladí filmaři odevzdávali svá dílka k přípravě na projekci, nastal, alespoň pro mne, sladký čas nicnemuselosti, který jsem vyplnil návštěvou ART kina, kde probíhaly projekce oficiálního festivalu Brněnská šestnáctka, a měl jsem tak nejen možnost vidět nějaký soutěžní film, ale i se potkat s přáteli a bývalými studenty, kteří se Šestnáctky zúčastnili. A pamětliv předchozích ročníků, docela jsem spěchal, abych nemusel projekci sledovat, když ještě dobře, tak na schůdcích mezi sedadly, a když hůře, tak v hloučku stejně pomalých diváku, opřen o zeď zaplněného sálu a natahujíc krk přes čísi rameno. Letos ale platilo okřídlené festina lente, kinosálek byl poloprázdný a projekce se navíc nějak zadrhla, asi pověstný štýft spadl do neméně pověstného trýbu!
Stalo se krásnou tradicí, že projekce čerstvě natočených filmů se odehrává na Kraví hoře v Středisku volného času zvaného Lávka. Pro mne je to ten třetí kouzelný vjem, který mne na Malém filmovém festivalu mladé tvorby nepřestává fascinovat. Ono, mezi námi, je to taková z nouze ctnost, protože v pátek navečer se Labyrint naplní frekventanty různých kroužků a aktivit a zjednodušeně řečeno, již bychom se tam nevešli. No ale pánbůh zaplať za takovou znouzecnost. Vždyť Lávka, přesněji řečeno Studio Lávka v čele s Mirkem Obrátilem je již dávno zasvěcena filmu a pro účely Malého festivalu je to ta nejlepší volba. Nic nesejde na tom, že prostory jsou stísněné, miniaturní, s titěrným promítacím sálem, kam jsme se taktak vešli, ale důležitá je atmosféra, kterou jsou ty miniaturní metry čtvereční prosyceny, a která je vyzařována do prostoru a tak sladce se, zvláště ctiteli filmu inhaluje.
Úvod projekce patřil filmům, které nebyly přijaty do soutěže Festivalu a jejich autory přirozeně zajímalo proč, což jim bylo v následném rozboru ozřejměno, a poté následoval zlatý hřeb programu, byly promítnuty filmy, staré jen několik hodin a jejichž dotvoření důkladně prověřilo nejen odolnost jejich tvůrců, ale hlavně jim položilo tu rozhodující otázku: opravdu chceš být filmařem? Stačilo se ale jen rozhlédnout a jiskra v oku v unavených sice tvářích mladých adeptů filmového řemesla, mluvila jasně. Filmů vzniklo šest a u vědomí krátkosti času, za který musely vzniknout, je jejich úroveň více než sympatická a lze se nadít, že po drobných doopravách může většina z nich uspět příští rok v soutěži. Projekce filmů byla obohacena o okamžitý rozbor toho kterého filmu, jak z pohledu odborného, tak samotnými autory i zúčastněnými diváky. Panovala dělná, byť již lehce unavená atmosféra, která se po projekci a rozborech přelila do ostatních miniaturních místnůstek studia Lávka, aby zde, v neformální prostředí opět ožila, živena byvše snad tisícem vynikajících jednohubek, které obětavé dámy z řad organizátorů připravily, a také nějakou tou skleničkou dobrého bílého vína.
Ty tácy plné jednohubek ve mně vyvolaly zvláštní nápad, přál jsem si, aby tento festival měl své titulky jako ve filmu a já mohl do titulků napsat: jednohubky připravil(i-y), a k tomu vypsal jména. A docela mi to přišlo vtipné a v duchu jsem se tím bavil. Pak mně to ale docvaklo úplně a moje myšlení vylétlo až nahoru té pyramidy jmen, které se o tuto filmovou akci zasloužily, a uvědomil jsem si, že je škoda, že tato akce nemá skutečné titulky, protože, být v nich uveden by si zasloužilo mnoho bezejmenných nadšenců, a že by v těch pomyslných titulcích měli být na prvním místě ti hlavní hybatelé, v tomto případě hybatelky: Katrin Taubingerová a PhDr Šárka Tryhuková, dámy, nesoucí na svých bedrech samu existenci tohoto, jak jsem nazval, Filmového svátku mladé tvorby. A pak jsem se snažil přidávat jméno za jménem, ale vymklo se mi to z rukou, protože si víc pamatuji jména než příjmení: Dana, Petr, zase Dana, Ivoš, Kyslík, Kačka…
A takto dumaje uvědomil jsem si, že vůkol opět došlo k tomu vzácnému kouzlu kolektivního souznění, sedělo se či stálo kolem pidibarového pultíku a klábosilo, i odborně a věcně probíralo či jen okouzleně a vděčně mlčelo. Stále někdo tento mumraj natáčel či fotil, stále bylo o čem hovořit či jen tak poslouchat nebo se přít a přesvědčovat druhého.
Sedělo by se sedělo, ale neúprosná poslední šalina tomu zatla tipec, a tak zazvonil od šaliny zvonec a báječné tvůrčí filmové dílně Malého filmového festivalu mladé tvorby 2013 byl konec!
