Takto jsem si – s dovolením – přejmenoval Malý filmový festival mladé tvorby B16, již po osmé se konající a stále samostatnější pandán oficiálního filmového festivalu Brněnská šestnáctka, dávající soutěžní prostor mladým autorům krátkého hraného filmu, kteří splňují kritérium: do dvaceti let. Sešlo se více než třicet snímků, z nichž byla promítnuta převážná většina, která splňovala dané regule soutěže, stejně se ale projekce dočkaly i filmy, které neprošly do festivalového klání, a byly tak vítaným zpestřením odpoledního čekání na výrok poroty.
Práce poroty byla „ztížena„ nejen značnou stylovou a obsahovou pestrostí zhlédnutých filmů, ale i jejich nebývale vysokou kvalitou. Dobrání se objektivního konsenzu v udělení pořadí a cen bylo časově náročné, ale nakonec se podařilo.
Soutěž sama v sobě zahrnuje tři kategorie – děti do 16 let, mládež do 20 let a poté filmy vzniklé za součinnosti dětí s dospělými při různých workshopech, ve filmových kroužcích apod.
První kategorie nejmladších autorů nabídla velmi pestrou směsici titulů od nádherně mile naivní detektivky o knize zcizené v muzeu či o mluvícím morčeti a moudré babičce, nebo o svižně, ale do rozpačita rozjeté taneční soutěži mezi rokenroláky (děti) a hiphopáky (učitelé), přes „filozofující„ apel k uvědomění si lidské bytosti o její roli coby přírodního elementu, dále pak přes horor o plyšovém medvědu s vangoghovským přivlastňovacím syndromem, až po syrovou černobílou výpověď o duševním rozpolcení nedospělého mladíka a zápasení s jeho démony, a nebo až k formálně výtečnému filmu, vracející naši pozornost k zrůdnosti holocaustu, formou náznaků, nápovědí, dobrým střihem a zdařilým inscenováním až ke krutému vyústění s němou výčitku.
Měla-li porota v předchozí kategorii tak zvaně hlavy v kumštu, v kategorii starších autorů doslova nevěděla, kde jí hlava stojí. Co film, to svým způsobem dílko s perličkou na dně, co film, to důvod k rozpravě.
Film
Tři dny, autora Daniela Nováčka mne ohromil tím, jak je filmařsky vyzrálý a suverénní a to nejen z hlediska formy! Navýsost promyšlený, citlivě vybudovaný příběh svobodné matky je silný v tom, jak jednoduchými prostředky, náznaky atmosfér, dokonalou souhrou výpovědi prostředí a hereckých partů a jejich vzájemné korelace, dává naprosto čitelné informace, které jsou maximálně sdělné a umožňují tak divákovi snáze pochopit a hlavně procítit a prožít s ústřední postavou - mimochodem fantastický herecký výkon - všechny nuance její duše i jejích problémů! Po právu bylo tomuto filmu přiřknuto porotou První místo.
Je přirozené a i historicky se tradující, že mládí má sklon spíše odmítat dané úzy, hledá rychlá řešení a stejně rychle zatracuje to, co předchozí generace, tehdy stejně mladé vytvořily. Je nespokojené, snadno a a priory vidící černě a negativně, a nebo naopak zeleně a kvazi pozitivně a ve své revoltě - extatičnosti a póze - jdoucí až za hranice života. Takto bych zjednodušeně uvedl balíček filmů, jejichž live motivem je něco z výše uvedeného.
Např. film s názvem
6 minut, autorky Marie Magdaleny Kochové. Filmařsky vysoce kvalitní a technicky až udivující příběh plný ostentativně nepozitivního mudrování a negativizmu jen se zanedbatelnou špetkou prosté člověčiny. A nebo film Prokopa Motla,
Svět podle Anunnakiho, který je uvozen před- znamenajícím textem, který končí větou : ... a tak bylo lidstvo dramaticky vyburcováno ... Dlužno přiznat, že s vysokou kulturou obrazů, obdivuhodně rafinovaně využívající tu zdevastovanou krajinu, tu technicky dokonalé stroje či architekturu, předkládaných divákovi filmovými kapitolami v krásných kompozicích, bohužel nenaplní otázku, k čemuže to lidstvo bylo vyburcováno.
Jinak, téměř opačně vyznívá film
No exit Filipa Kiliána, který také otvírá otázku o postavení mladého člověka v reálném životě, ale činí tak více než dobře vybudovaným příběhem a důraz klade na čitelnost, jednoduchost, přitom však nenásilně sděluje závažné poznání hrdiny filmu. Neodpustím si upozornit na hudbu Tomáše Olivy, která dokonale souzní s atmosférou i posláním tohoto filmu.
A stejného Tomáše Olivu pochvaluji i za hudbu k filmu Aleše Doležala,
Věž. Film silnější svým obsahem než formou, dává nahlédnout do blízké – daleké budoucnosti, kdy manipulace s lidským myšlením a konáním doroste do obludných rozměrů, a kdy si nikdo nebude jist ničím a stačit bude jen to, že myslíte.
Proč se tak často mladí tvůrci ve svých filmech obírají smrtí? ptá se klasik a znalec neprofesionální filmařiny pan Emil Pražan, a hned si také odpoví : Protože k ní mají tak daleko !
Film, který si na tento problém troufl, natočil Petr Januschka a dal mu název,
Přijde tmou. Není to ale prázdné mudrování člověka, který moc četl Otokara Březinu, ale velmi zajímavý, já bych řekl, spíše literární – skvělé dialogy - film nepostrádající ani kvalitní filmařské řemeslo. Příběh člověka, který hledá rozřešení svých neschopností jakkoliv se ukotvit v tom velkém, ale mu nenakloněném lidském mraveništi v sebevraždě, aby si nakonec, prostřednictvím svého alter ego, mladé dívky, pohlédl sám do své mysli a prozřel.
Film, který mne ještě zaujal, ačkoliv nese sebou spoustu lapsů, filmařských, hereckých i technických, je film kolektivu Lávka, jmenovitě autorů Vilém Musil, Susanne Mohr a Dominika Řezníčková, s názvem
Vzpoura. Příběh rebelujících dívek z rozličných států, které utekly z domova a setkávají se někde na hranici, domnívajíc se, že v té druhé zemi bude lépe, zjišťují pohledem na sebe, že se nedívají jedna na druhou, ale že hledí do jakéhosi pomyslného zrcadla a prohlédnou ubohost svého revoltujícího gesta a přehodnocují svůj záměr. Film silný ve svém námětu a silnější o to víc, že jedna z aktérek filmu, z domova skutečně utekla.
Nebyl bych to já, abych si neposteskl, že málo mladých filmařů se věnuje humoru, filmové zbraně rozhodně účinnější, než sebedramatičtější drama. A tak nejen já, ale celé auditorium diváků na soutěži ožilo, když zhlédlo film
Pedofilm Kateřiny Němcové o záludnostech sociálních sítí, aby úplně popustilo uzdu své spokojenosti při projekci filmu Pavlíny Taubingerové,
Mám s tím problém, krásné hříčky o zvrhlém psychiatrovi, který si své pacienty připravuje od jejich útlého věku. Film, jenž mimochodem vznikl na loňském workshopu, který pravidelně filmové soutěži předchází.
Třetí kategorii ovládli mladí filmaři z Kroužku filmové a divadelní tvorby v Nýřanech, jejichž sympatický historiografický počin
Hasiči – 130 let SDH Nýřany, je plný nadšení, elánu, nezdolné chuti smysluplně filmovat a kouzelné ukázky předešle řečeného, totiž humoru !
Jako bonbónek jsem si na závěr nechal film, respektive filmovou etudu Adama Josefuse a Jakuba Kadery
Gloom, ve které, dokonale ctící předlohu ve filmu Pán prstenů, rozehrál naplno svůj herecký talent Kuba Kadera, jemuž zdatně sekundovala kamera Matěje Brothánka. Trn z paty porotě, která si nevěděla s tímto dílkem rady, vytrhli diváci, kteří film ocenili Cenou diváků. A já si myslím, že po zásluze.
Byl to krásný svátek mladého filmu a bylo filmů dost.
