Ne, nebyl jsem ve dnech 21. - 23. března na 39. ročníku Mladé kamery, ačkoliv jsem jich absolvoval něco kolem dvacítky. Ale byli tam mí nejbližší příbuzní, jeden v porotě a druhý v řadách diváků. To, co zažili, mi barvitě vyprávěli. A upřímně řečeno, jsem nakonec rád, že jsem v Uničově nebyl.
Začnu tím, že si vážím valné většiny tzv. profesionálů. Tedy lidí od filmového řemesla, režiséry, kameramany, střihače nebo pedagogy uměleckých škol. Jednoho z nich mám doma. Jsou obvykle přátelští, mají bohaté znalosti a zkušenosti, dovedou poradit a mnohým amatérským tvůrcům pomáhat v jejich nesnadném úsilí dosáhnout významné filmové mety. Někdy se však objeví i tací, kteří podlehnou jakési touze ukázat se, povyšovat se nad neprofesionální filmaře, kterým chtějí předvést, jak jsou chytří a vzdělaní. Horší je pak to, že sice nic nevědí o zvyklostech a tradicích, jaké náš obor už po mnoho desetiletí má, ale pasují se na jediné znalce, kteří nejlépe vědí, jak se mají jako porotci a lektoři na soutěžích chovat a co mají hlásat. Chovají se k amatérským tvůrcům jako starší bratr k mladšímu nebo jako nadřízený k podřízenému. Ale amatérský nebo neprofesionální film je zcela svébytný obor s tradicí více jak osmdesáti let a není na profesionálním filmu nijak závislý.
Když jsem slyšel o chování a působení předsedy poroty uničovské Mladé kamery F.A. Brabce, nevěřil jsem vlastním uším. To, že neví nic o tom, že jako porotce nemůže suverénně rozhodnout o tom, jakým způsobem se rozdělují ceny, je v případě zařazení porotce bez znalosti oboru amatérského filmu docela normální. Jeho poukaz na to, že by se mělo ocenění řídit tím, jak se to děje Českém lvu, je ale zcela zcestné. Český lev nemá s našimi soutěžemi nic společného. Je v tom rozdíl asi jako mezi Macochou a Marsem, kdy v obou případech jejich označení začíná velkým M. Zatímco Český lev existuje po několik málo ročníků, vznik soutěží amatérských filmů sahá až do dvacátých let minulého století. Pravda, jejich věhlas se nedá s publicitou Českého lva měřit. Ale vyhlašování cen na našich soutěžích může i nadále zůstávat v důstojných mezích a není nutné při něm předvádět podobné kašpárkoviny a pitvoření herců jako na Českém lvu. A zakončování akcí vegetariánskými hody patrně také nebudeme na našich přehlídkách a festivalech napodobovat.
Ale k věci. Pan režisér nemusel číst zákon o veřejných soutěžích, kde je cosi o právech a povinnostech napsáno. Ale měl by vědět, že porota žádné ceny nemá a že ceny udělují pořadatelé na návrh poroty. Musí se tedy o způsobu udělování cen s pořadateli předem dohodnout. Pan režisér se hluboce mýlí v tom, abych použil jeho slova, „že je svobodný a může si jako předseda poroty dělat a říkat co chce.“ Prostě nemůže. Ještě horší je chování pana režiséra. Po celou dobu veřejně popíjel, ačkoliv právě tohle se na soutěžích amatérských filmů prostě nedělá z mnoha důvodů. Jednou z možných výtek je to, že autor může říci, že z důvodů opilosti porotce film nevnímal tak, jak měl. A bude mít pravdu. Zřejmě ale právě alkohol způsobil, že členy poroty urážel, a tím Simonu Oktábcovou, ačkoliv jinak velice odolnou, přiměl až k pláči. Mimochodem, takové ty řeči o tom, že nějaké překročení osy by si měl kolega v porotě nechat pro studenty na FAMU, je usvědčením o odborné neznalosti páně režiséra. Pokud vím, tak toto železné pravidlo dodržují i členové štábu nějaké 13. garnitury, které natáčejí komerční filmy, objevující se v televizních stanicích hlavně v nočních hodinách. Když dvě postavy spolu hovoří v polodetailech, zákon osy se důsledně dodržuje. Třeba se na to pan režisér nedívá. Mimochodem, jeho slova o tom, že jedině písecká škola je tou pravou školou na rozdíl od FAMU je docela určitě něčím, co by s takovou rozhodností zaznít nemělo. Inu, každá liška si chválí svůj ocas.
Z toho všeho se dá vyvodit jediný závěr. Chápu některé pořadatele, že chtějí mít v porotě nějakou autoritu. Čím dál od Prahy, tím větší touha mít na soutěži celebritu, někoho známého. Ale je třeba zvažovat. Chybou mnohých pořadatelů je, že se za celý rok nejedou podívat na jinou akci, aby věděli, jak se to dělá jinde. A obor amatérského filmu znají jen ze své soutěže. Někdy mohou podléhat dojmu, že to dělají ze všech nejlépe a že žádné poučení nepotřebují. Chtěl bych jim jako člověk, který se v oboru pohybuje už po mnoho desetiletí vzkázat, že je třeba jisté opatrnosti ve výběru porotců. Nejsou všichni stejně platní, stejně spolehliví a jak je vidět z Uničova, jsou i jinak různí.
