Neznám u nás lepší soutěž pro možnost setkávání se. Tedy hned na začátku mé zprávy z letošní Střekajzny srdečné poděkování pánům organizátorům. Snad jen podivení nad chybějícími autory z Hradeckého písečku. Buď je na ně moc brzy, nebo organizovaně zbrojí na blížící se celostátní klání. Slíbil jsem Ivovi, že tedy něco o mých pocitech z letošního ročníku napíši. To jsem ale netušil jaká nevídaná bouře se začne odehrávat na Filmdatu. Tedy asi mezi filmaři, kterým nepřijali do soutěže jejich filmy, mezi častěji odměňovanými a cenami opomíjenými, spolu s bojovými výkřiky reformistů zvláštně vydělených kategorií.
Nechci se do toho částečně zběsilého tlukotu slov zapojovat. Snad jen to, že po pátečním výběru jsem si začal pro sebe navrhovat zavedení nové soutěžní kategorie a to homefilmu. Člověk by pak si lépe mohl vybírat čeho se zúčastní. Buď promítací sál nebo si povyprávět s filmovými přáteli. A to je vždycky na těch soutěžích to nejhezčí a nejcennější. Proto i Střekajzně bravo, udělali pro nás toho hodně, zvláště v dobách „krize“
Výsledková listina je známá. Pro mne je nepředstavitelné být porotce. Hodnotit to snad bych ještě svedl, ale známkovat, sestavovat pořadí nikdy. On i ten kolikrát oceněný film je pro mne slepý. Slepý ve smyslu filmového obrazového jazyka. Krása za sebou řazených obrazů, práce se světlem, zvukem. Jeden z nejvíce pozoruhodných tvůrčích počinů „Zánik domu uvaděčova“ Bohumila Kheila málem cenově ostrouhal. Ale naštěstí nejsem oceňovatelem, takže to nechme na těch co se pro tuto funkci vyvolili.
Jak jsem již na počátku mé úvahy uvedl, setkávání je tou největší cenou pro mne i pro těch mých pár přátel. Bez přítomnosti Aleny Krejčové a jejího emotivního nasazení by bylo i těch jejích počinů nějak méně. Blahopřál jsem i manželu Zdeňkovi k „300 stranám života a smrti“. Nevím ale, jestli by mi ještě více v tomto případě nezaujal film o filmu. Muselo to být drama, když mezi vysokohorskými turisty a horolezci se Alena nadšeně drápala do skal ve svém jinak slušivém kloboučku.
Má mít Jarda Nykl podle některých z druhého břehu zvláštní kategorii? Proboha ne. Přece vůbec o soutěžení nejde a tudíž ani o ceny. Leda by podle některých přispěvovatelů jsme tam jezdili pro pivo, trička atd. Tyto drobné pozornosti beru spíše jako poděkování nám autorům, že jsme přijeli se svými výtvory. Setkávání s kolegy spolutvůrci v tomto našem miniaturním oboru je nad ceny.
Nikdy mně neseděly hrané amatérské filmy. Určitě pro to, že sám nejsem schopen nic podobného vytvořit. A protože tady ten amatérismus většinou i někde třebas jen v maličkostech trčí slámově z bot. David Březina je výborný, ale přesto někde ten vystavěný příběh není pro mne věrohodný. Ale možná je to nadsázka. Nevím, ale je mi sympatický svou tvorbou.
Abych pořád jen nechválil. I na takové amatérské soutěži je zapotřebí organizovat profesionálně. Vůbec mi připadá jakoby v našich kruzích pojem profesionální se pomalu stával nadávkou. Pro mne je to označení toho, že věc, čin byly vykonány bezchybně. To se asi nedá říci o promítání divných formátů na Střekajzně, ani 4:3 ani 16:9. A také jsem se nudil při rozborovém semináři. Kde je mé volání po udělování cen odborných? Za kameru, scénář, režii... Asi je to věc nemožná, související s odborností poroty. Škoda.
Krása a hloubka dokumentu Lubomíra Petsche „Život v tieni“!!! A pak Václav Fořt mi podal svou matičku Prahu v docela příjemné poloze, že by i nám brňákům se mohla jevit jako soukromá, pohostinná, přátelská. Holt jenom znalci tohoto města se takový kousek může podařit. A najít a osadit jej příjemnými lidmi. Kolikrát já jsem Kampou procházel kolem vily v českém prostoru nadsazeného mudrce Wericha a netušil že i tento místní velikán může být i pro mne zplasklý do přijatelnější podoby. Zato paní Červená a Suchý! Paráda.
Nakonec můj kamarád Eda Mocek. Sice mne varoval v předvečerním sezením v Pekle pivním, že je to něco jiného než Janáček. A bylo. Je mi sympatické to jeho hledání. Závěr oné dámy šilhající přes tlusté brejle do papírku a mluvící o tom, že zbojník by měl táhnout na Prahu mi byl sympatický obrazem, akcí. Ale jinak mít něco proti symbolu Prahy, že to špatné se děje tam, mluví proti těm, co to trpně říkají. Ani při obrazu státníka jsem se nějak moc nebavil. Asi jsem vše špatně pochopil, ale takové to věčné stýskání, nadávání, naříkání mně vadí. A že toho zvláště u nás v Brně si může člověk užít.
A to jsem zase pomalu u Filmdatu. Přátelé moji i nepřátelé. Je nás pár dědečků a babiček. I sem tam trochu těch mladších. Aspoň na pár chvil odložme tyto naše národní vlastnosti a pojďme si fandit.
Kdo nemůže přijet, může být i jinak s námi.
Protože jestli mi v Ústí něco chybělo, tak to byl Bohuš Cihla. Ale já se s ním setkám na Lysé. Na hoře, odkud je to vidět pěkně zvrchu, na to naše pinožení.
(Psáno pro Donašeč.)
