Rok se s rokem sešel a kdo mohl a chtěl, zúčastnil se už 17. ročníku akce Seniorforum, pravidelně pořádané začátkem prosince v kroměřížském Kulturním domě. Tentokrát se tak stalo ve dnech 3.-5. XII. za stejného pořadatelství jako v minulých letech. Tedy prostřednictvím Českého svazu pro film a video, Města Kroměříž a Domu kultury, jakož i Krajského úřadu ve Zlíně a nakonec i Klubu amatérského filmu při DK v Kroměříži. Právě na tom posledním pořadateli ležela největší tíha organizace náročné soutěže. Není snad už ani třeba připomínat, že se tak dělo za obětavého vedení a řízení ing. Ladislava Františe, jehož organizačním schopnostem lze vděčit za naprostou bezchybnost programové přípravy i průběhu. Jemu technicky velice úspěšně asistoval Petr Chmela, jehož projekce byla rovněž vynikající.
Účast autorů byla sice optimální, přesto pořadatelé věděli, že přihlášek bylo mnohem více a v posledních dnech před zahájením akce bylo také hodně odřeknutí kvůli nepřízni počasí. Nelze ale přehlédnout, že při rozšířeném programu, který se týkal i valné hromady a voleb, nelze vše svádět na špatné povětrnostní podmínky. Při současném bilancování lze konstatovat jistý úbytek zájmu o svazovou činnost, která se dá srovnávat s celkovou odezvou v klubovém dění. Paradoxně v době, kdy počet kamer se rovná dnes v naší zemi rovnému miliónu. Jenže: dříve bylo klubové dění podmíněno tím, že pro natáčení vznikaly skupiny autorů, kteří se vzájemně potřebovali. Film nemohl vznikat jen díky jednotlivcům. Dnes, když má každý doma počítač, vlastně podle mnohých nikoho nepotřebuje, stačí si na všechno sám. Je na tom podobně jako dříve fotograf, kterému stačila jeho koupelna nebo jiná malá místnost. Ale řekněme si popravdě, máme tolik univerzálních autorů, kteří stačí na všechno ? Film je složitá disciplina, a málokdy se v jednom autorovi snoubí tolik talentu jak v technice, tak i v tvůrčích složkách. Zvládnout psaní scénáře, režii, kameramanské vidění a dramaturgii a současně si dobře poradit se zvukovou složkou často není v silách jednotlivce. Proto by se neměla týmová práce nijak podceňovat a stále platí, že každý člověk je svým myšlením i cítěním odlišný a proto je větší předpoklad pro úspěch ve filmu, když svoje znalosti a zkušenosti spojí s někým jiným, kolegou, kterého dobře zná a může se na něho spolehnout. I přítel, který si autora vyslechne, přečte si scénář nebo si nechá pustit hrubé natočení před střihem a kriticky se k němu vyjádří, je velice často skutečným partnerem, který si autora váží, ale právě proto se může k věci vyslovit. Takového přítele je dobré si pěstovat. Autocensura nemusí nikdy fungovat objektivně, protože každý autor vidí spíše klady svého filmu než jeho zápory.
Pokud jde o svazové dění, mějme na paměti, co nám dalo po roce 1989 naše přesvědčení o tom, že teď je možné se sdružovat v dobrovolné organizaci a mít pocit, že někam patříme, že máme kolem sebe lidi se stejnou nebo podobnou názorovou rovinou a co nám to může přinášet. Jsou tací, kteří jsou o prospěšnosti sdružování přesvědčeni dodnes.
Ale vraťme se k samotném průběhu kroměřížské akce. Stalo se skutkem, že Seniorforum, zpočátku s menšími uměleckými ambicemi, představuje dnes zcela rovnocennou přehlídku toho nejlepšího, co se během roku natočilo. Akce se svou úrovní může porovnávat s jinými soutěžemi, které si už vydobyly významné místo.
Podívejme se na snímky, které mnohdy překvapily velice pestrým až širokým tématickým záběrem a některé z nich i pozoruhodným způsobem zpracováním vybraných témat. Cenu ČSFV dostal ing. Ladislav Františ za tvůrčí postřehy v dokumentu, pořízeném při své krátké návštěvě v zemi hor a hodinek. Nazval ho „Švýcarské doteky“. Koncepce filmu souzněla zcela přesně s názvem. Františ nechtěl točit chronologicky řazený cestopis. Měl snahu představit divákům zajímavá místa svého působení a dostat je do přiměřených obrazových přechodů. Velice výrazná je dnes už jeho kamera, plná průhledů a záběrů, v nichž jsou vhodně zakomponovány všechny tři plány v krajině. Jinými slovy, autor získal kameramanské vidění, které není dáno každému.
Cenu Percy Childse, Angličana, který po mnoho let jezdil do Kroměříže a porot soutěží, udělila porota Horstu Orlichovi z Německa za snímek „Flimmer-Killer-Spiele“. Orlich zůstal věren svému výtvarnému rukopisu a zvláštní filmové zkratce v animovaném filmu. Jeho snímek, který by se také dal nazvat poutavou hříčkou, přibližuje dění až překvapivě vynalézavými prostředky i ve střihové skladbě a současně i ve zvukové složce.
Herecký medailonek představil ing. Jan Vačlena ve svém snímku „Dobrý člověk“. Herec Klicperova divadla v Hradci Králové v něm popsal celou svou životní i uměleckou dráhu, zavzpomínal na minulé kolegy i divadelní inscenace. Vačlena dokázal jeho výpovědi i s ukázkami divadelních výstupů dramaturgicky propojit do celistvé podoby a využil také otevřené polohy hercova vyprávění. Dostal od poroty zaslouženou 3. cenu.
Na druhém místě skončila Alena Krejčová s filmem „Když slunce bylo Bohem.“ Také ona se nespokojila s pouhou cestopisnou polohou cesty do Egypta. Film plný názorových střetnutí, konfrontací ve výpovědích, zajímavé propojení s výtvarně laděnými záběry krajiny kolem Nilu a celková koncepce dokumentu zanechaly v divácích hluboký dojem. Krejčová už v předchozích filmech ukázala, že se nesrovnává s povrchností. Jde do citelné hloubky, přesvědčena o tom, že divák dokáže takové líčení vzdálené krajiny ocenit, i když je sledování takového snímku spojeno s jistou náročností.
První cenou byly poctěny dva snímky jednoho autora. Jejich názvy – „Povídání o Moravském krasu“ a „Ach, to pivo“. Autor – Petr Chmela. Zatímco první film je propracovaným dokumentem o krajině kolem Macochy, druhý je spíše vtipnou glosou k věčnému problému.
„Moravský kras“ je zcela vzdálen běžným reportážím a dokumentům z navštěvovaného místa jižní Moravy. Chmela se do námětu pustil s širším zmapováním fauny i flóry, obklopující známou jeskyni s řekou Punkvou, podíval se s kamerou i na vzácné interiéry propasti a snímek uzavřel propagační informací. Tím citlivě zkompletoval pohled na oblast, která je pro nejširší veřejnost hodná návštěvy. Film určitě patří k tomu nejlepšímu, co autor v posledních letech natočil.
Vysoké ocenění ve formě Zlaté medaile UNICA získal Petr Baran za vzpomínkový film „Vyznání“. Autor v něm odhalil to nejintimnější každého z nás, vztah k rodičům. Provedl tak filmařsky velice přesvědčivě, pomocí retrospektivních záběrů, zakomponovaných do vlastní výpovědi. I když by se nabízela sentimentální vzpomínka, učinil tak i s pochopením pro slabosti obou rodičů. Tím obohatil film o důvěryhodnou vyváženost všech stránek bohatého života svého otce i matky.
Seniorprix, plaketa MUDr. Zdeňka Jaroše, putuje tentokrát do vzdálené ciziny, do Finska. Získala ji paní Ulla-Maja Lilja, která byla se svým manželem po celou dobu přítomna. Jejich soutěžní snímek dostal název „The Nightcap“, tedy česky „Sklenka před spaním“. V humorně pojatém hraném filmu se dala skupina žen do destilace kořalek, pochopitelně „na černo“, přičemž na ně přišla kontrola. Příběh byl natočen s neobyčejně dobře vedenou režií a dramaturgií, bystrým střihem a také s přesným ozvučením včetně připravených titulků v angličtině. Hlavní předností byla vyrovnanost všech tvůrčích složek včetně hereckých výkonů. Oba autoři zřejmě ocenění vůbec neočekávali a v průběhu závěrečného večera vyjadřovali radost nad tím, že se mohli festivalu zúčastnit.
Cenu diváka, tedy cenu, udělenou na základě hlasování přítomných, obdržel Petr Baran za snímek „Vyznání“. Navíc bylo uděleno pět čestných uznání, mezi kterými bylo několik velice pozoruhodných snímků, především Mockův „Provence, mé dcery a já“, Renotiérův „Prodej obrázku“ nebo Kheilův „Jednadvacet“.
Soutěž byla zakončena tradičním večírkem, spojeným s pasováním nových členů „papučářů“. Akce znovu prokázala svou oprávněnost, protože máme-li několik akcí pro mladé autory, možná je správné, že se v Kroměříži dělá také něco pro ty starší. Pokud se ukáže, že by akce poněkud vyčpěla, bylo by možné přikročit k novému koncepčnímu řešení. Zatím tomu tak není.
